LENIN V PRAZE

Po třech letech vyhnanství ve vsi Šušenskoje na Sibiři odjel Vladimír Iljič Lenin (Uljanov) poprvé do exilu. Do Prahy přijel 6. září 1900, vlakem z Norimberka na Nádraží Františka Josefa I. (dnešní Hlavní nádraží). Odtud odjel fiakrem do redakce Práva lidu v ulici Ve Smečkách č. 1920/27. Zajímal se o vydávání revolučních novin Iskra, které v Rusku nemohly vycházet a řešil otázku, jak je do Ruska doručit. Adresa Práva lidu byla relativně bezpečná, docházelo tam denně mnoho dopisů a balíků, takže zprávy od Lenina nebo adresované jemu nevzbuzovaly velké podezření. Korespondenci - a později také noviny Iskra Leninovi přeposílal František Modráček, pracovník tiskárny Práva lidu, kterému se Lenin představil jako doktor Mayer. Nazítří 7. září 1900 jej Modráček doprovodil na vlak do Mnichova.

Druhá Leninova návštěva Prahy byla spojena s pokusem získat pas pro svou manželku Naděždu Konstantinovnu. Exil v Ufě jí končil a Lenin, jako její zákonný manžel musel pro ní požádat o pas. Protože v Mnichově nebyl ruský konzul, přijel do Prahy, ale ani zde nebyl konzulát a tak ještě téhož dne, 2. března 1901, odjel do Vídně.

Naděžda Konstantinovna přijela začátkem dubna do Prahy. Znala adresu redakce deníku Právo lidu v Praze, kam posílala poštu pro Lenina. Vladimír Iljič však brzy pochopil, že bude-li ho jeho žena hledat v redakci, kde bylo hodně zaměstnanců, může na sebe upoutat pozornost. Sám Prahu opustil a Naděždě Konstantinovně přeposlal domácí adresu Františka Modráčka ve Vršovicích.

Na nádraží jí nikdo nevítal. Nikdo na ni nečekal.
Najala si drožku a jela na vršovickou adresu. Přijede k velkému domu, v oknech se větrají peřiny. Vystupuje a téměř běží do čtvrtého patra. Zvoní, otevře hezká blondýnka a odehrává se asi tato scéna:

František Modráček znal Lenina pod jménem Mayer a jeho pravé jméno se dozvěděl až po desetiletích. Později vzpomínal:

Ta dcerka byla babičkou pozdější ministryně školství JUDr. Petry Buzkové.

Uplynulo deset let. Začátkem listopadu 1911 poslal Lenin z Paříže dopis do Prahy Antonínu Němcovi, předsedovi Českoslovanské strany sociálně demokratické:

Po obdržení dopisu se Antonín Němec sešel s tajemníkem krajského výkonného výboru Českoslovanské strany sociálně demokratické Jáchymem Havlenou a redaktorem deníku Právo lidu Emanuelem Škatulou a rozhodli se pomoci s organizací konference, která vešla do dějin pod názvem Praha.

* * *

Naděžda Konstantinovna Krupská psala ve své knize Vzpomínky na Lenina, že Praha měla řadu výhod. Vladimír Iljič znal Prahu ze své první emigrace. Nebyla daleko od carského Ruska, značná část delegátů hovořila pouze rusky a čeština je blízkým slovanským jazykem. V Praze nežili téměř žádní ruští emigranti, proto zde carská policie nedržela své špiony, kterých bylo v Paříži, Ženevě, Mnichově či Berlíně mnoho.

Čeští organizátoři zvolili za místo konání konference Lidový dům v Hybernské ulici č. 7, patřící od roku 1907 Českoslovanské sociálně demokratické straně dělnické, přesněji jejímu Tiskovému a stavebnímu družstvu. V domě byla tiskárna, redakce i expedice deníku Právo lidu. Bylo tu vždy mnoho lidí, dveře se netrhly, po schodech a chodbách pospíchali redaktoři a distributoři dělnických novin. To se hodilo pro utajení místa konference. Tady si jich nikdo nevšimne.

Ubytování pro účastníky konference zajišťoval Jáchym Havlena. Byla to nebezpečná a obtížná práce: ruští hosté byli v Evropě nelegálně, používali padělané doklady a majitelé hotelů měli povinnost registrovat cizince a předávat o nich informace policii. Havlena zařídil, aby účastníci konference bydleli v dělnických domácnostech a v hotelích ve vlastnictví sociálních demokratů. Vzpomínal, jak přesvědčoval ubytovatele:

Účastníci konference přijížděli do Prahy v první polovině ledna 1912 po dvou až třech lidech. Vždy je čekal Jáchym Havlena, zavezl na ubytování a ukázal cestu do Lidového domu. V rozhovoru pro přílohu Rudého práva v roce 1972 vzpomínal, že na některých delegátech byl účesem i oblečením vidět ruský původ a proto je holič Hakl, působící v přízemí Lidového domu, ostříhal a protější firma Stránský je oblékla (Rudé Právo 1972).

Lenin přijel do Prahy z Paříže jako doktor Mayer. Na nádraží jej čekal Havlena a odvezl ho do hotelu Belvedere. Lenin kvůli dodržování pravidel konspirace neustále měnil místa ubytování: hotel Belvedere na Letné, hotel Myška v Husitské ulici, byt dělníka Vojtěcha Holečka v Blahoslavově ulici č. 6 a v dalším žižkovském hotelu Tichý, v pokoji nad hospodou Na Rychtě v Oldřichově ulici č. 3. Při další změně adresy se Lenin rozhodl bydlet s jedním z delegátů E. P. Onufrievem, dělníkem z Petrohradu. V zápisníku Krupské je také adresa Řeznická ulice č. 14 poblíž Karlova náměstí, kde žil ruský emigrant Petr Djatlov, jeden z prvních překladatelů Leninových děl do ukrajinštiny.

Lenin měl na konferenci spoustu práce, a přesto si našel čas, aby se lépe seznámil s Prahou. Také rád bruslil a jednoho večera zašel na kluziště za Hlavním nádražím naproti Vile Tereza poblíž Riegrových sadů. Jaroslav Seifert vzpomíná ...

Pražská konference RSDLP se konala od 18. do 30. ledna 1912 pod vedením Lenina. Účastnilo se jí 18 delegátů, kteří přijeli ilegálně z Ruska. Scházeli se dvakrát denně, měli celkem 23 jednání. Lenin vedl schůze, připravoval zprávy a koncipoval rozhodnutí a usnesení. Vybavení malé zasedací místnosti ve druhém patře Lidového domu bylo jednoduché: železný stojací věšák, knihovna, několik stolků s židlemi a knihovna, na níž stála busta Karla Marxe.

Lenin a delegáti obědvali a večeřeli v přízemí Lidového domu v tzv. Růžovém sále, který byl izolován od ostatních prostor restaurace. Rusy obsluhoval spolehlivý český číšník, který vždy stahoval žaluzie a zavíral okenice. Pouze večeře na rozloučenou 30. ledna 1912 se konala ve velké pivnici. Závěru konference se účastnilo i několik českých spolupracovníků, vystoupil předseda hostitelské strany Antonín Němec. Podle dohody hovořil německy a Lenin jeho slova tlumočil do ruštiny. Všichni se velmi dobře bavili. I Lenin-Mayer byl nadšen mimořádnou srdečností a pozorností českých hostitelů, kteří později vzpomínali na ruské lidové a revoluční písně i na příjemný baryton dr. Mayera.

Ruští delegáti navštívili i Národní divadlo, kde v opeře Evžen Oněgin hostoval světoznámý ruský pěvec Georgij Baklanov. Vstupenky jim zajistil sympatizující dirigent František Picka.

Lenin odjížděl vlakem do Lipska, a jediným účastníkem rozloučení na nádraží byl Václav Vacek, advokát a vedoucí redaktor večerníku Práva lidu. Vacek zakoupil jízdenku a 31. ledna 1912 v poledne přišel na nástupiště k vlaku, který odjížděl z první koleje. Na nástupišti uviděl delegáta, kterého znal z Lidového domu. Vešel do vagonu, delegát za ním. Došlo k předání jízdenky, vrácení peněz a rozloučení.

Vacek, stejně jako mnozí čeští účastníci se dozvěděl, kdo byl tento delegát, až z novinových fotografií publikovaných po roce 1918.