80. VÝROČÍ TRANSPORTU SMRTI V ROZTOKÁCH

Všechna tři zastavení moderoval místostarosta Mgr. Tomáš Novotný a mezi hosty přivítal zástupce Parlamentu ČR, ministerstev a pražského diplomatického sboru. Přítomny byly i vnučka hrdinného přednosty stanice RNDr. Jana Najdra a a pravnučka obětavého roztockého lékaře MUDr. Rudolfa Poledníka. O své vzpomínky se podělil také pan Miroslav Košťál (1932), který jako dvanáctiletý pomáhal vězňům z vlaku smrti.

Vystoupení dlouholetého roztockého učitele, pamětníka pana Václava Majera (1930) bylo plné autentických vzpomínek na události tehdejších dní.

* * *

O těžce nemocné vězně začaly, společně s místním lékařem, pečovat zdravotní sestry Červeného kříže. V bývalém chudobinci byl zřízen provizorní lazaret, kam pak byli převezeni nemocní s nakažlivým tyfem. Mladíci z tzv. Technische Nothilfe, ve skutečnosti nuceně nasazení studenti českých středních škol, vynášeli z vlaku mrtvé. Poměrně vysokému počtu vězňů, podle dostupných pramenů se odhaduje až třem stovkám, se podařilo s pomocí obyvatel Roztok z transportu utéct. Ukrývali se v domech okolo trati nebo v lese, kam jim lidé přinášeli jídlo.

Začátkem května bylo deset obětí z transportu pietně pohřbeno. Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí. Ten pohřeb se konal ještě v době, kdy byli v Roztokách Němci. Pro ostatní vězně strastiplná cesta pokračovala, z Roztok směřoval transport dál na jih. U Sedlčan vlak znovu kvůli rozbité trati zůstal stát. Hladoví vězni z vlaku vyskákali, aby se v okolí pokusili najít něco k jídlu.

Tentokrát jim jídlo nikdo nepřinášel, vlak stál v prostoru sedlčanského cvičiště jednotek SS a namísto soucitu přišla smrt. Jeden z důstojníků SS nechal desítky vězňů postřílet. Utrpení skončilo až 8. května 1945 kdy vlak u jihočeské obce Velešín osvobodili čeští povstalci s pomocí vojáků Ruské osvobozenecké armády.

* * *

Před hřbitovem bylo připraveno malé občerstvení a pan Václav Majer v úzkém kruhu vzpomínal, jak jednotka Rudé armády tábořila na loukách u Vltavy a do domu jeho rodičů se nastěhoval politický velitel, major Burov. To byl docela problém, protože u Majerových od jara bydlel, či spíše se ukrýval, jiný Rus. Manžel Václavovy tety se jmenoval Pavel Izačenkov a do Československa emigroval ve dvacátých letech.
Problém byl v tom, že za bojovými jednotkami Rudé armády šly jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ (СМЕРШ akronym od СМЕРть Шпионам - Smrt špionům), které na osvobozeném území zajišťovaly ruské uprchlíky z řad tzv. bílé emigrace (protisovětské opozice), příslušníky Ruské osvobozenecké armády (tzv. vlasovce) a členy dalších proněmeckých organizací tvořených Rusy. Tito lidi potom, obvykle bez souhlasu hostitelské země, byli převáženi do SSSR.
Václav Majer vzpomíná:

Pan učitel Majer také vzpomínal na to, jak tábořící vojáci krásně zpívali – předzpěvák začal a ostatní se přidali.

Byli tedy ti vojáci ze vzpomínek pana Majera Ukrajinci? Mohli být, ale nemuseli - ta písnička zazněla v hudebním filmu Traktoristé «Трактористы» a byla od roku 1939 v Sovětském svazu velmi populární.

O transportu smrti jsme již na našich stránkách psali v článku MÁJOVÁ VZPOMÍNÁNÍ – HRDINOVÉ Z ROZTOK A VLAK SMRTI

Foto: Jan Žirovnický