Režisér Jiří Menzel a voják Ivan Čonkin aneb Kdyby ty mobily byly

Začátkem léta 1994 přijeli do Prahy milí přátelé - šéfrežisér známého studiového divadla Moskevské státní univerzity Jevgenij Slavutin se svým asistentem Alexejem Něstěrenkem. V neochvějné víře v moje možnosti mne požádali, abych s nimi zajel na natáčení filmu o vojáku Čonkinovi, kterého prý hraje bývalý člen jejich souboru Gennadij Nazarov. Natáčení probíhalo v poměrném utajení a jen velikou náhodou jsem zjistil, že se film točí nedaleko Milovic. Vyjeli jsme a já měl pro případ neúspěchu domluvenou schůzku v nedaleké Lysé nad Labem s naším společným kamarádem Mirkem Pokorným, který pár let před tím hostoval se svým souborem v Moskvě. Program jistila také naše chata v Lysé se zásobou vína.

Trochu jsme bloudili, až jsme dojeli k závoře s cedulí „natáčení filmu“, kde jsme byli zastaveni. Představil jsem se a prohlásil suverénně, že jsem tady s těmi ruskými režiséry, co se přijeli podívat na to natáčení. Hlídka někam volala vysílačkou, ze které se k mému upřímnému údivu ozvalo: ať jde Jirka Klapka s přáteli dál. Šli jsme širokým lesním průsmykem trochu do kopce. Na vršku se nám otevřel pohled na střední Rusko s typickou dřevěnou vesničkou a proti nám se objevil Václav Hnát, bývalý člen mého divadelního souboru.

„Václave co tady děláš?“ „Pomocného režiséra panu Menzelovi – už Vás očekává. Nemohli jste přijít lépe, právě máme přestávku. “Podle fotek jsem si představoval menšího, tichého, trochu posmutnělého bledého pána. Pan Menzel byl ale opálený, spíše vyšší, takový, jakoby vnitřně rozsvícený, s marvanovskými brejličkami, v lehké bílé bundičce a dobré náladě. „Vaši herci jsou výborní“, řekl hostům. „Moc dobře si rozumíme. Jsou bezprostřední a je v nich něco dětského, čistého. Je radost s nimi pracovat!“ Prováděl nás po vesnici a my byli nadšeni. Propadli jsme se v čase i prostoru do 40. let. Iluze byla dokonalá. V zahrádkách rostly brambory, rajčata, kvetly slunečnice, pobíhaly slepice, pásly se krávy, ovce, prasátka… „Jak se vám to líbí?“ ptal se pan režisér hostů. „Je to všechno výborné“, chválili, „až na ty krávy…“ „Špatné plemeno?“ „To ne, ale jsou dost tlusté." "???“ „Asi jim dáváte moc žrát. Jak jste se vůbec dostal k Čonkinovi?“ „Když jsem byl koncem osmdesátých let v Anglii, dostal jsem od producenta Abrahama Vojnovičovu knihu a nabídku natočit podle ní film. Hovořilo se dokonce o tom, že by hlavní roli mohl hrát Michail Baryšnikov. Kniha se mi líbila až tak, že jsem řekl, že film točit nebudu, tak jako jsem to říkal před každým filmem, který jsem potom nakonec natočil. Do Čonkina mě dlouho přemlouvali. Dotlačil mne k němu Zdeněk Svěrák. Dal jsem si podmínku, že to chci točit s ruskými herci a zachovat vše, co je v knize. Aby to byl ruský film a ne film, jak si Češi představují Rusy. A už vůbec jsem nechtěl dělat nějakou karikaturu nebo satiru. Vojnovič, to je spisovatel rodu Karla Čapka, píše o lidech s porozuměním, nevysmívá se.

Režisér Slavutin se zeptal na představitele Čonkina Gennadije Nazarova. „Nemohl jsem mít lepšího herce,“ říká Menzel, “ale zrovna dnes má volno, jel do Prahy“ a ukazuje alespoň fotografie natočených scén. „To není Geňa Nazarov“, říkají ruští hosté. „Ale je“, říká Menzel. Neuvěřitelná shoda jmen, příjmení i věku obou herců Gennadijů. Potkáváme se s ruskými herci. Říkají, že takovou pohodu a tvůrčí svobodu při natáčení ještě nezažili. „No, já pracuji metodou líného zahradníka“, říká Menzel. „Ten přebytečné ovoce neodstraňuje, nechá je spadnout, aby stromek pohnojilo samo.“

Plni dojmů děkujeme panu Menzelovi, že se nám tak věnoval, loučíme se, Václav Hnát nás vyprovází a na rozloučenou mi říká: „Přijeď příští pátek, myslím, že bych možná pro Tebe něco měl“.

Nenapadlo mne, co by to mohlo být a po pravdě jsem o tom ani moc nepřemýšlel. A protože jsem měl ten příští pátek něco tak strašně důležitého na práci, tak důležitého, že si už nepamatuji, co to bylo, tak jsem za Václavem nejel a další den jsme pak odjeli na měsíc na dovolenou.

Na konci léta jsme se vrátili do Lysé. V letním kině jsem se potkal s Mirkem Pokorným, který na mne z dálky volal: „No ty jseš pěkně hloupej! Mohl jsi mi velet!“ „Jak velet, co velet?“ „Celý náš soubor hrál v Čonkinovi, pro Tebe měli roli generála a Ty si jezdíš po dovolených a neřekneš, kde! Víš, jak Tě sháněli?“ Kdybych jen tušil…

Asi za dva měsíce jsem dostal pozvánku do později zrušeného kina Praha na Václavském náměstí na premiéru pro novináře. Dorazil i představitel Čonkina Gennadij Nazarov s dlouhými vlasy á la kníže Myškin. Zhaslo se, spustili film, ale po pár minutách projekci přerušili. „Došlo k omylu, máme pouze nenadabovanou verzi.“ Volání: „Ale my všichni rozumíme rusky!“ „Je nám líto, bohužel, příště!“ Vysvětluji „Čonkinovi“ co se děje – rozumí, ale nechápe, do toho přichází pan Menzel, který se zdržel někde v dopravě a je dost naštvaný, že se nepromítá.

Velká premiéra se konala 20. října 1994 ve slavném kině U Hradeb na Malé Straně, které dnes již rovněž neexistuje. Šli jsme tam s doktorem Jaroslavem Vávrou a měli velké poslání. Protože šlo o vůbec první film v ruštině natočený mimo území Ruska, chtěli jsme po premiéře předat panu režiséru Menzelovi nejvyšší vyznamenání České asociace rusistů Medaili Josefa Jungmanna.

Zhaslo se. Už to byla ta správná verze, dabovaná předními českými herci. Poznali jsme hlas pánů Brodského, Racka, Abrháma, Vetchého. Ve filmu hrál jediný neruský herec, pan Marián Labuda. Film vyprávěl o osudech dobromyslného vojáka, hlídajícího malé letadlo v zapadlé ruské vesničce Rudá a také o jejích obyvatelích. Odehrával se v době před a po napadení SSSR Německem v červnu roku 1941. Poetikou nám trochu připomínal ruskou verzi komedie Vesničko má středisková, ocenili jsme výběr dobových písní, výborný výběr herců, ale bylo nám líto, že neslyšíme jejich originální hlasy, zejména unikátní bas našeho kamaráda, pěvce Nikolaje Marčenka, v malé roli okresního tajemníka Borisova. Film se nám líbil.

Medaile panu režisérovi udělala velkou radost a po skončení oficiálního programu nás pozval na skleničku. „Moc jste mne potěšili a nedovedete si představit, jak by byl pyšný můj táta. On byl totiž také rusista. Překládal ruskou klasiku, mimo jiné i Dostojevského a pro Wericha a Voskovce přeložil Tairovovu knihu Odpoutané – Osvobozené divadlo, jehož název převzali pro své divadlo. Doma jsme měli velkou knihovnu, táta překládal také z němčiny a francouzštiny a za války vydal pod pseudonymem Jan Vik několik knížek pro děti o Míšovi Kuličkovi s ilustracemi Jiřího Trnky“.

„A co vy a ruská literatura?“ „Rád jsem četl Čechova, Zoščenka, Averčenka, Gogola, Gorkého, ale nemohl zdolat ani jeden román Dostojevského. Ke své smůle jsem právě Dostojevského dostal na zkouškách na FAMU.“ Povídáme si o Čonkinovi a říkáme, že se nám líbí konec, kde hlavní hrdina, na rozdíl od knihy, neumírá. „Víte Zdeněk Svěrák říká, že lidský život vždycky končí špatně – smrtí – tak proč si ho nevylepšit. Asi nás budou kritizovat lidé, kteří v laskavosti vidí neupřímnost, určitý druh zbabělosti. To bude tím, že sami nejsou laskavosti schopni, že jim chybí soucit a smířlivost. A nakonec – konec jsme nechali otevřený, třeba Vojnovič napíše pokračování.“

Vraceli jsme se domů. Na Karlově mostě drobně poletoval první sníh a my jsme se, s mým drahým přítelem Jaroslavem Vávrou, naším největším odborníkem na ruskou poezii XX. století, těšili z té nálady, ze staré Prahy a hlavně z toho krásného setkání s neobyčejným a laskavým člověkem, panem Jiřím Menzelem.

Od té doby uplynula bezmála tři desetiletí. Život pana režiséra Jiřího Menzela se uzavřel 5. září 2020. Děkuji osudu za ta tři krásná setkání.

I když: Kdyby tenkrát ty mobily byly, byl jsem málem generálem.

Jiří Klapka