ROZHOVOR JAROMÍRA NOHAVICI VE SLOVENSKÉM DOMĚ

Jaromír Nohavica (1953) je rodákom z „kraja razoviteho“, ktorý tematizoval v rade svojich piesní – narodil sa a žije v Ostrave, v rokoch 1978 – 1999 žil v Českom Těšíne. Je hlbokým folkovým pesničkárom s popularitou popovej superstar, textárom, libretistom, skladateľom i inštrumentalistom – gitaristom a heligonkárom. Človekom jazyka, napokon aj jedným z najlepších českých hráčov scrabblu, a vlastne kategóriou samou osebe. Prvú pieseň napísal ako osemročný. Je autorom a interpretom nekonečného množstva piesní, ktoré zľudoveli, určite sú ich skôr stovky než desiatky. Jeho texty spievali tiež Marie Rottrová alebo Věra Špinarová. Výrazne sa zaslúžil o popularizáciu veľkých bardov ako Vladimir Vysockij či Bulat Okudžava, rad ich textov prebásnil a interpretuje.

Rozhovory poskytuje málokedy a nerád, so Slovenskými dotykmi a Slovenským domom v Prahe je to však iné. Vzťahy medzi Čechmi a Slovákmi sú preňho veľmi dôležité, známy je, samozrejme, i jeho presah smerom k poľskej kultúre, daný aj geografickou blízkosťou. V Slovenskom dome v Prahe opakovane vystupoval a je tiež jediným miestom na zemeguli, kde prijal hneď dve ceny. A hneď na úvod rozhovoru sa zo vzťahu k tomuto miestu i nádherne vyznal...

Já slovo instituce nemám rád. Vyhýbám se jak tomu slovu, tak institucím. Ale Slovenský dům je něco jiného. Slovenský dům je požehnané místo. Místo setkávání. Dvůr mezi domy, kde se po návratu ze školy a od povinností potkáváme, hrajeme fotbal nebo vybíjenou, zpíváme s kytarou, hádáme se, ale i udobřujeme. Pak život nebo máma z okna zavolá, jestli máme hotové úkoly. Ale my víme, že zítra se sem můžeme vrátit. Velké díky za to.

Více než padesát let jsem s vámi a vedle vás žil a nebylo hranic mezi námi. Tak blízcí jsme si byli a stále jsme. Já žádné hranice necítím ani dnes. Čtu slovenské knížky, koukám na slovenskou televizi, poslouchám slovenskou muziku, jezdím si do Žiliny kupovat slovenské dobrůtky. Jen ty vaše peníze mne štvou. Násobit všecky ceny 25 je o hubu. Takže – já to rozdělení nevnímám špatně. Chodili jste po světě a drželi se za ruku staršího bráchy. Teď jste se pustili a odvážně vydali dál sami. Respekt.

Nejlepší jaké kdy byly. Ale musím také dodat, že na ty nahoře já kašlu. Ať si plácají co chtějí. Já se potkávám s vámi dole, na cestě, na zemi.

Ne. Netoužil. Hymnu může člověk zpívat jen jednu.

Co se týče jazyka, máme k sobě tak blízko, že tohle se mi nestalo. Když mi přesto někdo nerozumí, ale to se netýká jen Slovenska, ale i mého Česka a třeba i Polska, je to proto, že já si prostě myslím něco jiného než ten nerozumějící. Ale to je v pořádku. Svět není o jedné větě, která platí pro všechny a basta. Horší je, když ti na druhém břehu mne za to shazují do řeky a topí. To se musím bránit.

Nádherná, zpěvná, mladická, erotická. A to stačí, abyste zase nezpychli:-)

Kdyby jen nazpíval. Drzý Nohavica dokonce pár písní slovensky napsal. To jsou ty skvělé slovenské televizní pondělky, které zůstaly hluboko ve mně. Všecky ty přečtené knížky. To jsou ti Lasicové a Filanové, Peterajové, Müllerové a další básnici. A hokejoví komentátoři. Slovenština je ve mně.

Můj kruh se uzavírá. Nerad bych, aby má slova vyzněla nafoukaně, ale jsem rád, že se mé písně zpívají po světě i v jiných jazycích. Je jich už fakt pár desítek. Když si je tak občas poslechnu, cítím, co jsem podvědomě cítil odjakživa. Mé kořeny jsou tady. V tom našem bermudském trojúhelníku. Zpívám teď na koncertech svou píseň Minulost. Má pět slok. A já ji zpívám slovensky, ukrajinsky, rusky, polsky a česky. Víc netřeba dodávat.