LETNÍ PUTOVÁNÍ – 95. JIRÁSKŮV HRONOV

Nad tou číslovkou si člověk uvědomí běh života. Poprvé jsem sem přijel na seminář mladých divadelníků v srpnu roku 1981. Přijel jsem dost brzy, v pátek dopoledne, několik hodin před slavnostním zahájením. Sedl jsem si do prázdné restaurace, objednal něco k jídlu a k pití sklenku červeného. Vedle ke stolu si sedl starší pán a zapřádal hovor: "To děláte dobře, že pijete víno, to je dobré na srdce i paměť." On si je objednal také, připil mi a ptal se zda se věnuji divadlu. Přisvědčil jsem a on: "Tak vás mezi námi pěkně vítám! Já hraji od patnácti a to bude za chvíli šedesát let!“. Trochu shovívavě jsem se usmál a popřál veselému pánovi hodně zdraví.

Na zahajovacím představení Maryši v Jiráskově divadle pak byl ten veselý pán pěkně protivný. Jako Lízal hřímal na Maryšu: "Budeš dělat, jak já poróčím!" Hrál výtečně, nebyl vlastně z podstaty zlý, jen neústupný.
Na závěr představení měl veliký aplaus a byla mu předána Cena ministra kultury.

Ten veselý starší pán, se kterým jsem mluvil v restauraci byl Ladislav Lhota, velká osobnost amatérského divadla, známý a láskyplně oslovovaný jako Ládíček.

Ladislav Lhota (1907 - 1989), povoláním učitel, hrál v řadě inscenací středočeských i pražských souborů, byl nadšeným organizátorem divadelních přehlídek a funkcionářem Svazu českých divadelních ochotníků.

Setkávali jsme se v porotách, na seminářích i festivalech. Byl první, kdo mi přišel blahopřát, když jsem v roce 1982 hrál se svým souborem Iris v Jiráskových sadech pohádku Jak princezna hádala, až prohádala.

V tomtéž ročníku festivalu hrál Ládíček hlavní roli, profesora Poležajeva, v dosti průměrné Rachmanovově hře Neklidné stáří:

V pracovně vědce zazvoní telefon, Ládíček jako profesor Poležajev jej zvedne a podle textu správně říká: "Ano soudruhu Lenine, jsem to já, jak jste mne poznal?"

Následoval hurónský řev diváků a dunivé ovace. Do přestávky se publikum uklidňovalo jen stěží.

Jdeme do zákulisí, kde sedí nešťastný Ládíček a ptá se: „Co jsem řekl špatně?“
"Ty nic, Ládíčku, oni jsou blbí!"

* * *

O Jiráskovu Hronovu se sice píše, že je mezinárodní přehlídkou až od roku 1991, ale mohu dosvědčit, společně s Boleslavem Polívkou, že zahraniční soubory jezdily na Hronov již dříve.

Sám jsem ty ruské od roku 1981 doprovázel a Bolek má na ně vzpomínku ještě starší. V srpnu roku 1968 zde hostoval soubor ze Sovětského svazu a Bolek se s herci kamarádil. Když se vrátil domů do Vizovic a dospával hronovský opilecký deficit, tak jej dvacátého prvního srpna maminka budila slovy: "Bolečku vstávaj, sú tady Rusové". A Bolek na to: "Vstanu, uvař jim zatím kafe!"
Traduje se, že maminka řekla: "Bolečku, když já nemám tolik kafe!"
Tuto situaci věnoval velký herec Polívka Miroslavu Donutilovi do Pelíšků.

Kromě ruských souborů vystupovala na hronovských seminářích také řada režisérů, např. Jevgenij Slavutin (Moskva), Jurij Vasiljev (Petrohrad) a také Sergej Fedotov (Perm), který se mihnul i na letošním festivalu. S režisérkou Táňou Ajzitulovovou jsem měl dokonce potěšení vést v roce 2007 hereckou dílnu.

* * *

S velikým úspěchem vystoupily letos slovenské soubory DISK Trnava s představením Idioti sú tí druhí! a Komorné divadlo Stupava – Neskorý zber s představem Lúzri. Oba soubory jsou herecky skvělé, oba soubory byly nadšené z atmosféry Hronova.
Na přehlídkách Puškinova památníku jsme měli potěšení slyšet recitovat studenty Mgr. Oksany Kaplanové, vedoucí literárně-dramatického oboru ZUŠ Louny. Nemohl jsem se zdržet do pátku, kdy její soubor vystupoval s představením O čem v letu ptáci sní, ale plně věřím recenzi Radmily Hrdinové, který o inscenaci mimo jiné napsala:

* * *

Při tradiční šampaňské snídani kdysi mladých divadelníků, z nichž většina se zná od roku 1980, mne napadla myšlenka Alberta Einsteina Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce a předzpívá ji, když ty zapomeneš.
A na přípitek jsem zvolil Puškinovy verše z Evžena Oněgina, přeložené Milanem Dvořákem.

* * *

Několik desítek divadelních představení, koncertů, projekcí filmů i výstav, které navštívilo okolo 30 tisíc lidí. Vystoupení čtyřiceti souborů se konala v Jiráskově divadle, v Sále Josefa Čapka, v prostorách Sokolovny a Zimního stadionu. Součástí programu byly i divadelní vzdělávací semináře - přihlásilo se do nich více než 270 účastníků.

Během těch devadesáti pěti ročníků se na Jiráskových Hronovech poznali lidé, jejichž přátelství se podobají večernímu stínu. Ten roste, dokud slunce života nezapadne.