INTERHELPO – 100 LET

Toto družstvo se stalo symbolem mezinárodní spolupráce a pracovního nadšení. Položilo základy mladého kyrgyzského průmyslu. Zanechalo hlubokou stopu v historii Kyrgyzstánu a celé Střední Asie. První vlak s družstevníky dorazil do Pišpeku 24. dubna 1925. Do září téhož roku byly uvedeny do provozu centrální dílny a pila a počátkem roku 1926 byla založena i koželužna využívající místní suroviny. V té době byla také zavedena zemědělská výroba.

V následujících letech dorazily další čtyři skupiny družstevníků – kovodělníků, přadláků a tkalců. Mezi lety 1925 a 1932 dorazilo do Kyrgyzstánu 1 317 lidí s rodinami, kteří s sebou přivezli vybavení, stroje a nástroje zakoupené z podílových příspěvků. V roce 1935 mělo Interhelpo již téměř 2 000 členů 14 národností. Interhelpisté se podíleli na výstavbě zavlažovacího systému Čuja, cukrovaru Kant, masokombinátu a dalších podniků. Kromě průmyslové infrastruktury postavili obytné budovy, školu a klub, čímž vytvořili plnohodnotnou pracovní komunitu. Na konci roku 1939 byly velké podniky převedeny do státního průmyslového systému a během Velké vlastenecké války byly převedeny i ty, které ještě zůstaly družstevní.

Inspirátorem založení Interhelpa a jeho prvním předsedou byl Rudolf Mareček, muž, který spojoval romantické myšlenky s praktickými činy. V roce 1921 se vrátil do Československa s myšlenkou na vytvoření mezinárodní průmyslové komuny v Kyrgyzstánu.

Přesvědčivě hovořil a svá slova doplňoval diapozitivy s výhledy na Issyk-Kul – řeky, lesy a hory. Jeho vyprávění dělalo tak silný dojem, že se kolem něj shromáždila skupina nadšenců, odhodlaných tam vycestovat. České úřady, znepokojené rostoucím hnutím, mu však v odjezdu zabránily. Když 29. března 1925 odjel první vlak ze Žiliny, Mareček zůstal v Československu. Vlak dorazil do stanice Pišpek bez svého vůdce – ten prostě nesměl odjet. Nikdo členům komuny nepomohl dostat se na jižní břeh Issyk-Kulu, kde už byly připraveny materiály pro stavbu první komuny. Zklamání z rozporu mezi očekáváními a drsnou realitou Střední Asie bylo hluboké. Většina osadníků se nakonec usadila v okolí Pišpeku (Frunze) a sám Mareček byl následně z družstva vyloučen. Byl to ale on, jehož myšlenka změnila životy stovek lidí.

* * *

Pro mě a mé české kořeny je historie Interhelpa součástí rodinné paměti. Můj pradědeček z matčiny strany, Jan Tkačík, přišel do Kyrgyzstánu se svou rodinou, včetně mého dědečka, Vladimíra Tkačíka. Rodina Tkačíkových se přátelila s rodinami Dubčekovými a Marečkovými, Čechoslováky, kteří byli členy družstva. Můj dědeček se jako chlapec kamarádil s Alexandrem Dubčekem, dokud Dubčekovi z Kyrgyzstánu neodjeli.

Dědeček mi o tom jako klukovi vyprávěl, ale ta jména pro mě tehdy nic neznamenala; neměl jsem tušení, o kom mluví. Pochopil jsem až o desítky let později, v České republice, že to byli významní lidé. Tato odhalení ke mně přišla během mé první cesty do České republiky v roce 2015, kdy jsem se setkal s Jiřím Klapkou, předsedou České asociace rusistů. Tehdy jsem si uvědomil, jak úzce jsou osudy našich národů propojeny – prací, přátelstvím a sdílenými ideály.

Mé první setkání s Českou republikou a českým jazykem začalo dávno před mou cestou do vlasti mých předků - v dětství, prostřednictvím českého lunaparku, který se v hlavním městě Kyrgyzstánu objevil před rozpadem SSSR. Díky několika frázím v češtině, které mi napsal můj dědeček, jsem se na atrakcích často mohl svézt zdarma. Tehdy mi česká řeč zněla jako hudba – povědomá a zároveň tajemná.

Později jsem navštívil dceru Rudolfa Marečka paní Dragomiru Marečkovou, se kterou jsem se přátelil již od devadesátých let. Na jednu z těchto návštěv si pamatuji obzvlášť jasně: řekl jsem, že se chci učit česky. Paní Dragomira se usmála a odpověděla, že bych se nejdřív měl naučit českou abecedu. Snažil jsem se, ale sám jsem to nezvládl a tak jsem brzy o to ztratil zájem. Dodnes si však pamatuji jednu větu, kterou jsem se naučil z učebnice češtiny, kterou mi dal dědeček: „Matka koupila chléb a máslo“ — «Мама купила хлеб и масло».

Tato první česká fráze se ukázala být symbolická: chléb a máslo jsou vždycky ty nejjednodušší, ale životně důležité věci, stejně jako ideály práce a solidarity, s nimiž se účastníci Interhelpa kdysi vydali do Kyrgyzstánu.

O několik desetiletí později, již v České republice, jsem znovu cítil, jak minulost ožívá v lidských příbězích. V osudech mých předků, v dílech Interhelpistů, ve starých českých slovech z dětství – vzpomínka na dobu, kdy víra ve společnou věc byla silnější než vzdálenost.

Historie Interhelpa je příběhem idealismu, tvrdé práce a vzájemné podpory, v němž se prolíná osobní a historické. A možná právě skrze takové příběhy stále chápeme a cítíme, co spojuje Českou republiku a Kyrgyzstán. A to je i lidská paměť, předávaná z generace na generaci.