PÍSNIČKY BULATA OKUDŽAVY

Cestoval jsem s přáteli z Moskvy do Leningradu vlakem. Byla druhá polovina května roku 1976. S kamarádem Petrem jsme se v chodbičce seznámili s našimi ruskými vrstevníky, vyměnili si cigarety a oni nás pozvali do svého kupé. Tam byli další tři pasažéři v našem věku a jeden asi padesátiletý vážný pán, s velkým stereo radiomagnetofonem. Požádali mne, zda bych si došel pro kytaru a než jsem se vrátil oni oběhli vagony a přinesli salám, vařená vajíčka, slanečky, cibuli, solené okurky, bonboniéru a několik lahví vodky. To se to potom hrálo.

Ten starší pán si občas něco nahrával, velmi se mu líbily zejména slovenské a moravské lidové písničky. Po čase jsem se zeptal, zda někdo z pánů hraje na kytaru. Dívali se na mne poněkud soucitně a říkali, že samozřejmě, že ano – ten pán s tím magnetofonem. Nenechal se dlouho přemlouvat, ale tu kytaru mi nějak divně přeladil. Hrál pěkně a my jsme mu nadšeně naslouchali. „To byly francouzské šansony?“ zeptal jsem se po prvních písních. Poučili mne, že ne, že to jsou jejich, ruské písně a s úctou a pohledem v kterém bylo něco jako „omluvte cizince“, se nadšeně dívali na toho zpívajícího pána v černém roláku. Na nástupišti v Leningradě jsme byli všichni velmi roztomilí a srdceryvně jsme se rozloučili.

Uběhl rok a v Malostranské besedě představil Jiří Černý v programu Antidiskotéka album Le Soldat en Papier – Papírový voják, vydané pařížským studiem Le Chant du Monde v roce 1968. A promítl portrét toho mého známého zpívajícího pána v černém roláku.

Přečetl jsem knihy Nebohý Avrosimov (1974) a Šipovova dobrodružství (1977) a na albu Hany Hegerové Recitál 2 Okudžavovu píseň Váňa (Ванька Морозов), přebásněná Ondřejem Suchým. Postupně se k nám dostávaly nahrávky jeho písní, které vozili studenti i učitelé ze stáží v Sovětském svazu. Vycházely sbírky přeložených veršů. Jeho písně byly součástí repertoáru účastníků soutěže Puškinův památník a mě se podařilo přes moskevské bohemisty posílat panu Okudžavovi nahrávky jejich vystoupení a on jim i mě odepisoval hezkými dopisy. Na naše pozvání odpovídal, že přijede až nebude v Československu Sovětská armáda.

Sám říkal Františku Cingrovi že tu byl třikrát, ale já vím jen o dvou návštěvách. V roce 1964, kdy mu zde vyšla kniha Ahoj, študente a nahrál v Československém rozhlase písničku Balada o starým králi. Veřejně ale nevystoupil. Potom přijel až na podzim roku 1995. První koncert měl 27. října v Divadle Husa na provázku v Brně a 29. října v pražském Divadle Komedie. Brněnský koncert uváděl Jiří Vondrák a pražský Jiří Suchý. Ve více jak dvouhodinovém představení zazpíval Okudžava řadu svých slavných i méně známých písní, na klavír jej doprovázel syn Bulat Bulatovič, zvaný Anton. Bulat Okudžava byl, navzdory únavě, šťastný z nadšeného přijetí. Bylo to jeho poslední vystoupení na veřejnosti. Zemřel 12.6.1997 v Paříži.

O dvacet let později se uskutečnilo mezinárodní turné písničkářů nazvané OKUDŽAVA V MÍRU – МИР ОКУДЖАВЫ. Pražský koncert k poctě Bulata Okudžavy se konal 1. října 2016 v Balbínově poetické hospůdce. Vystoupili na něm běloruští, čeští, němečtí, polští a ukrajinští písničkáři a byl doplněný křestem nového CD, nazvaného Okudžava v míru.

Sté výročí narození jsme uctili koncertem v rámci festivalu Bardovská klasika 24. března 2024 ve Slovenském domě v Praze. Jaromír Nohavica zazpíval více než čtyřicet Okudžavových písní v češtině, slovenštině, ruštině a polštině a za rok tamtéž „pokřtil“ tento zpěvník.

Ano, poprvé jsme s panem nakladatelem Janem Buzkem opatřili stránky QR kódem, takže vám kniha, při použití chytrého telefonu i zazpívá. Vážím si Ceny, vážím si laudatia, které při udělování přednesl právě PhDr. František Cinger, který před třiceti lety, 29.10.1995, hovořil s Bulatem Okudžavou a položil mu otázku:

K písni Setkání s Puškinem jsem připojil svou sloku Setkání s Bulatem Okudžavou:

Knihu Písně Bulata Okudžavy představil Jiří Klapka na setkání v Příčovech.