LETNÍ PUTOVÁNÍ – PO STOPÁCH PŘEDKŮ V TÉMEŠVÁRU

U Moháče. stejně tak jako o století později na Bílé hoře, stačily dvě hodiny, kdy hrdinství nestačilo a dějiny se posunuly jinam. V Bitvě u Moháče začala tragédie Uher rozdělených na tři části a Bitva na Bílé hoře znamenala likvidaci české inteligence a šlechty. Generál Johann von Klapka, který bojoval na straně české stavovské armády emigroval po její porážce do Švédska, ale již nestačil vzít s sebou nejstaršího syna.

Další osobností dědičného šlechtického vojenského rodu česko - moravského původu byl lékárník Karel Klapka (1756-1817), který se v roce 1780 přestěhoval ze Znojma do Témešváru. V rakousko-turecké válce 1787-1791 jej císař Josef II. jmenoval hlavním armádním lékárníkem. Pověřil jej organizací táborových lékáren v Banátu o okolí. Vlastnil značný majetek a roce 1811 byl zvolen městským radním. Zemřel v roce 1817.

Jeho druhý syn Josef Klapka se v 18 letech se zúčastnil šlechtického povstání proti Napoleonovi v hodnosti poručíka vedl devadesát mužů. Po návratu domů se v roce 1807 oženil. Věnem jeho ženy Terézie byla tiskárna, jediná v Temešváru. Díky němu se brzy stala jednou z nejprestižnějších tiskáren v Uhrách. Zpočátku Josef Klapka vydával kalendáře, později noviny, divadelní časopis a v roce 1815 založil první veřejnou knihovnu v monarchii. V roce 1819 byl zvolen primátorem města. Zastupoval Témešvár v uherském parlamentu, byl soudcem krajů Temešvár, Torontál, Krassó a Heves a byl čestným občanem Prešova. Během jeho nepřítomnosti se však finanční situace tiskárny postupně zhoršovala, protože své veřejné a osvětové aktivity financoval Josef Klapka z vlastních zdrojů. Nakonec prodal svou tiskárnu i dům v Témešváru a odstěhoval se do Aradu. Jeho nejbližším spolupracovníkem byl nejstarší syn Josef, náš předek.

Nejznámější osobností našeho rodu pak byl Josefův nejmladší syn György Klapka (Jiří Klapka), jeden z předních generálů a hrdinů uherského povstání (revoluce) proti Habsburkům v letech 1848–1849, z jehož memoárů jsme čerpali. /1

* * *

S těmito informacemi a kontaktem na redaktorku českého a slovenského vysílání Radia Temešvár paní Vlastu Lazu jsem se dvěma syny vyrazil po stopách předků. Nejlevnější přímé lety do Témešváru (rumunsky Timișoara) provozují maltské aerolinie Wizz Air Malta a let trvá hodinu a půl. Staré město je půvabné - převládá v něm secesní architektura, takže není divu, že se městu přezdívá Malá Vídeň. Stejně jako Vídeň býval Témešvár centrem pokroku – v roce 1884 se stal prvním evropským městem s elektrickým pouličním osvětlením, v roce 1910 byla zde postavena první vodní elektrárna v zemi, a jak jsme psali – byla zde první veřejná knihovna v monarchii.

Vystoupili jsme v centru města z taxíku, ujdeme pár metrů a mě připadá, že dům má barvy jaké znám z fotografií. Opravdu to byla Biblioteca Klapka. Při svém založení v roce 1815 umožňovala půjčovat si knihy ze své sbírky přibližně 4 000 svazků v němčině, francouzštině, latině a maďarštině a její součástí byla i veřejná čítárna. Dnes zde sídlí Okresní oddělení kultury, dvě galerie, pobočka Rumunského řádu architektů a luxusní kavárna Klapka.

Radio Temešvár nesídlí daleko od centra. Do Československa začalo vysílat začátkem 90. let – organizátorem byl pán s půvabným jménem Rozkoš. Dnešní vedoucí vysílání, ing. Vlasta Lazu, je milá, vtipná a energická dáma, jejíž předkové přišli na území dnešního Rumunska ze Slovenska začátkem 19. století. Absolventka přírodovědecké fakulty, hovoří velmi pěkně slovensky i česky a je také jedinou soudní tlumočnicí v Banátu. Povídali jsme si o našich předcích, generálovi Jiřím a jeho otci Josefovi, primátorovi Témešváru i o současném primátorovi, kterým je velmi populární Dominic Fritz. Oběma se dostalo čestného titulu Otec sirotků. Potom paní Vlasta natočila se mnou i syny rozhovor a upřesnila naše přijetí českým honorárním konzulem a také vedením města.

* * *

Honorární generální konzulát České republiky v Temešváru má sídlo na prestižní adrese – na Vítězném náměstí (Piața Victoriei). Působí v župách (krajích) Timiş, Caraş-Severin, Mehedinţi, Arad a Bihor. Jeho posláním je podpora hospodářské, kulturní, školské aj. spolupráce mezi oběma zeměmi a také pomoc našim občanům v případech nouze.

Honorárním generálním konzulem je pan Ştefan Moţec (vyslov. Štefan Mocek), noblesní a zajímavý pán, právník s českými předky a velkým kulturním a historickým přehledem. Povídáme si o českých muzikantech v cizině, o životě našich krajanů v zahraničí a o hudebním festivalu Banát, který se uskuteční od 19. do 23. srpna 2026 již po patnácté a je na něj dokonce z Prahy vypravován vlak s více jak tisíci cestujícími.

Nazítří jsme byli s panem konzulem přijati vedením města na tzv. nové radnici. Sympatické dámy – ředitelka kulturního odboru a vedoucí odd. národnostních menšin omluvily primátora Dominica Fritze i jeho zástupce, kteří byli mimo město. Provedly nás radnicí, postavenou v roce 1947 a pak jsme společně zamířili na Náměstí Svobody, dříve Eugena Savojského, do staré radnice, kde dnes sídlí Hudební akademie.

Před branou nás čekala paní rektorka s dvěma zástupci. Mohl jsem si ohromným klíčem odemknout budovu a prohlédnout pracovnu našeho předka, s výhledem na náměstí, a také zasedací sál a další prostory. Nedaleko byl primátorův dům, kde se v roce 1820 narodil jeho syn, pozdější generál Jiří. Tam na nás čekal redaktor maďarského rozhlasu, poskytl jsem další rozhovor a pan konzul to všechno obětavě tlumočil.

* * *

Prohlédli jsme si město, dopřáli si plavbu po kanálu řeky Bega s nevšedním pohledem na město, mosty a malebné parky lemující nábřeží, navštívili muzeum a galerii a ochutnali docela dobré temešvárské pivo. Bylo z prvního certifikovaného pivovaru založeného na území dnešního Rumunska již v roce 1718 sourozenci Jakubem a Abrahamem Köppischovými, původem z Prešpurku (Bratislavy). Zkusili jsme také místní speciality - Covrig: teplý preclík, křupavý na povrchu, měkký a vláčný uvnitř, posypaný solí, mákem nebo sezamovými semínky, Sarmalute – listy kysaného zelí plněné mletým masem, Mici (Mititei): rumunské čevapčiči - grilované malé klobásky bez střívka v z mletého vepřového a jehněčího masa, Mămăligă: - to je kukuřičná kaše, někdy pečená a podávaná se smetanou a sýrem. Všechno nám chutnalo a mě navíc ta znamenitá rumunská vína.

Zažili jsme krásné čtyři dny a byli až dojatí neokázalým přátelským přijetím a péčí, které se nám v Témešváru dostalo. Byli jsme rádi, že i po dvou stech letech je zde živá památka na našeho předka. Byli jsme potěšení, že jsou ještě místa, kde si lidé pamatují a slovo vděčnost má pořád stejný význam.

1/ Aus meinen Erinnerungen. Aus dem Ungarischen übersetzt vom Verfasser. Schabelitz ( Singer & Wolfner, Zürich / Budapest 1887)