ZA EVOU PILAROVOU (9.8.1939-14.3.2020)



„Zemřela Eva Pilarová a kus mého mládí“ napsala mi kamarádka Klaudia. Nejen mládí – většinu života jsme prožili s jejími písněmi.
V létě loňského roku jsem se v článku Opožděná gratulace paní Evě Pilarové vyznal z obdivu, úcty a také z radosti, že jsem se chvíli mohl „na jejím slunci hřát“. Velmi jsem si vážil upřímného a neokázalého přátelství. Je mi moc smutno. Smutek však slovy člověk nevypoví. V kaleidoskopu vzpomínek se míhají slova písní, melodie, barvy, vůně, nálady a také rozmarné situace. Jedné z nich jsme, tak trochu podle Haška, říkali:
Historie s medailí
Paní Eva měla své obdivovatele i v zahraničí a třeba v sovětské hitparádě byla na přelomu 60. a 70. let na prvním místě. Před Ellou Fitzgerald! Za propagaci české kultury jí tedy bylo po zásluze uděleno nejvyšší uznání České asociace rusistů medaile Josefa Jungmanna a ke slavnostnímu předání byl vybrán koncert v chomutovském divadle, který téměř bezprostředně následoval po jejím úspěšném dvacátém turné v Rusku na podzim roku 2008.
V den ten přijel jsem domů dost pozdě, rychle se převlékám do smokingu, čekám na odvoz, pročítám scénář a docházím k místu, kde se píše o předání medaile. Sahám pro krabičku. Je podezřele lehká. Medaile tam není. „Co budeš dělat?“ ptá se manželka. Nevím, ale prázdnou krabičku si beru s sebou. V Chomutově se zkouší nejdéle směs ruských a ukrajinských písní. Pořadatelé jsou nedočkaví. Konec zkoušky, všichni se nahrnou k paní Pilarové do šatny. „ Prosím vás, potřebuji paní Evě něco říci,“ a když jsme sami, „Evičko, mně ta medaile někde vypadla a o jejím předání se ví. Co budeme dělat? Markýrovat?“ „Máš krabičku? Máš! Tak vpřed směle spějme!“ Směle spějeme na scénu. Koncert začal. Eva i muzikanti jsou skvělí, publikum to umí náležitě ocenit. Po našem duetu Nechoď dál mi hostesky přinášejí na scénu krabičku a kytičku, přesněji obrovskou kytici. Pohovořím o ocenění, předám krabičku, Eva ji otevře, podívá se dovnitř, poděkuje a řekne: „A honem si ji půjdu schovat, aby mi ji náhodou někdo neukradl.“ Vezme kytici, se spikleneckým mrknutím, odkoukaným z americké grotesky, mizí za scénou a já mám co dělat, abych zůstal v další písničce vážný.
EVA PILAROVÁ_W.jpg
Neuplynul ani měsíc, jsem s rodinou na husích hodech na Slovensku a zvoní mi mobil „Evičko, já jsem v Pezinku.“ „A já jsem zase na Hradě. To je dobře, že jsi daleko, protože jsem podepsala „držhubné.“ Nesmím totiž nikomu říci, že za chvíli dostanu od prezidenta Klause státní vyznamenání. A tobě volám jenom proto, že jsem děsně zvědava, jestli v té krabičce tentokrát něco bude!“
Bylo. A pak jsme se domluvili, že bude pěkné, když jí bude ta Jungmannova medaile opravdu předána spolu s Karlem Gottem na křtu jejího DVD – Eva Pilarová – 50 let na scéně.
A stalo se.
gott_pilarova_klapka_W.jpg
Evičko, děkuji za všechno!
Jirka Klapka
P.S. „Bloumám ulicemi sem a zase tam“ a marně se ohlížím, „marně se ptám.“ JK
P.S.S. Úplně nedávno jsem v knize o Kabaretu Večerní Brno objevil neznámý snímek z roku 1959 na kterém je dvacetiletá Eva.
Pilarová Več.Brno_W.jpg
Snímek z roku 1959 - Kabaret Večerní Brno

Komentáře


Žádné komentáře doposud nebyly přidány.

Přidat komentář

Vámi zadané osobní údaje budeme zpracovávat my, a to pro možnost vám odpovědět. Bližší informace naleznete v zásadách zpracování osobních údajů