Tuto absurdní otázku se už delší čas snaží vnutit veřejnosti spolu s některými médii zejména pražští komunální politici. V roce 75. výročí vítězství nad nacismem a osvobození Československa Rudou a Americkou armádou je to srovnání ještě absurdnější.
Napsal o tom ve svém článku známý novinář a spisovatel PhDr. František Cinger. Uveřejnil jej v časopise Divoké víno 105/2020 a dovolil nám tento text publikovat na našich stránkách.
František Cinger
Koněv, nebo Vlasov(ci)?
Tuto absurdní otázku se už delší čas snaží vnutit veřejnosti spolu s některými médii zejména pražští komunální politici. V roce 75. výročí vítězství nad nacismem a osvobození Československa Rudou a Americkou armádou je to srovnání ještě absurdnější. Dávat do jedné věty bojovníka s nacismem, osvoboditele Osvětimi, vojevůdce podílejícího se na dobytí Berlína, centra nacistické expanze a rasové a nacionální agrese, s bývalým generálem Rudé armády, který své snad politické ambice spojil v zajetí s přímou vojenskou účastí v řadách ozbrojených sil nacistického Německa! Už to samo je urážkou památky Ivana S. Koněva, bez ohledu na jeho další vojenská angažmá.
Vyjdeme-li ze snad dobrých úmyslů oněch pražských komunálních politiků, lze vnímat snahu osvětlit některá tabu poúnorové historiografie jednostranně velebící komunistický odboj a úlohu Rudé armády a Sovětského svazu. Ano, během pražského povstání se na stranu protiněmeckých sil postavily jednotky 1. pěší divize Ruské osvobozenecké armády generála Sergeje K. Buňačenka, jejichž snahou bylo – jak se ukázalo, zcela shodnou s nacistickými vojsky – dostat se přes Prahu k Američanům. Od nichž očekávaly milosrdné chování, na rozdíl od vojáků Sovětského svazu, který nacisté prošli až k Moskvě a při zpáteční cestě za sebou nechávali spálenou zem. Nakonec proto němečtí vojáci, ať už wehrmacht nebo Waffen SS, stejně jako „vlasovci“, nemohli čekat slitování.
Málo se ví, že generál Andrej A. Vlasov, zakladatel a hlava Ruské osvobozenecké armády, s bojovým vystoupením proti nacistickým vojskům nesouhlasil. Po rozhodnutí generála Buňačenka pomoci pražským povstalcům se urazil a svou armádu prakticky opustil.
Vlasov je vůbec tragická postava. Statečný velitel, bojovník bránící Lvov, Kyjev, samotnou Moskvu, nakonec i Leningrad, dnešní Petrohrad. Při válečných operacích v oblasti Volchova, pojmenované podle členité řeky Volchov, byl zajat. Po čase se rozhodl vsadit na protibolševickou, protistalinskou kartu a prosadil vznik Ruské osvobozenecké armády.
Fanatik Hitler nechtěl o jakémkoliv útvaru slovanských „podlidí“ ani slyšet, ale šéf SS Heinrich Himmler spolu s dr. Josephem Goebbelsem vnímali propagandistickou stránku celé aktivity. Však také velitelem ROA jmenoval Vlasova sám Himmler a udělil mu o hvězdičku vyšší hodnost, než měl v Rudé armádě. Jako generálplukovník pak Vlasov dával dohromady vojáky toužící bojovat po boku nacistického Německa. Toho se držel až do konce války. Věrnosti nacistům.
Stejným směrem jako pražské jednotky wehrmachtu se 8. května vydali i Buňačenkovi vojáci. Někteří se opravdu dostali do amerického zajetí, mnozí byli vydáni Sovětskému svazu. Ty, kteří byli Rudou armádou dostiženi, čekala jako zrádce vojenské přísahy Rudé armády a spolubojovníky wehrmachtu a vojsk SS smrt. Nakonec jako po vojenském soudu v roce 1946 v Moskvě i generály Andreje A. Vlasova a Sergeje K. Buňačenka, kterým americké zajetí nepomohlo. Válka je krutá, nemilosrdná. Týká se to prakticky každého. Nejen vinného.
Konec války se kvapem blížil. Velitel pražského wehrmachtu generál Rudolf Toussain dobře věděl o remešské smlouvě o kapitulaci Německa ze dne 7. května. Tato skutečnost měla samozřejmě vliv na ochotu dohody s ČNR o „volném odchodu“ německých ozbrojených sil, za ponechání těžké techniky (co by s ní také dělal?), a to k termínu 18:00 hodin dne 8. května. Právě vědomí a zdůrazňování této dohody vede nejen ony komunální politiky k „objevnému“ prohlášení, že Prahu „neosvobodila“ 9. května vojska 1. Ukrajinského frontu velitele Ivana S. Koněva. A na světě je smutná hra o počty mrtvých vlasovců, rudoarmějců, českých lidí.
Proboha, kde je šest let okupace, kdy věrní Češi Slováci, ale také antifašističtí Němci ad. věřili ve svobodu. Která přišla jak z východu, tak ze západu! Kde jsou poslední dva roky, kdy ROA bojovala a vraždila po boku nacistů?
Berme zároveň v úvahu postoj velitelů Rudé armády, že se s protivníkem nevyjednává, ale bojuje. I proto byl akt kapitulace pražského německého wehrmachtu brána jako kapitulace před nacismem. Válka je opravdu nemilosrdná a řídí se jinými zásadami, než uvažování lidí, kteří v té době nebyli ani snem svých rodičů. Jak se po 75 letech dělá v historii jednoduše „pořádek“! Ale to vše je už politická otázka s mnoha bolestnými zkušenostmi poválečných let, které se nepochybně do uvažování politiků pletou. Hlavně je to téma přesahující otázku z titulu článku.
Fakta nemohou odporovat pravdě, ta ji formují
Na prvním semináři studia dějin by se pražští komunální politici jako samozvaní historici dozvěděli, co je rysem pozitivistické historiografie. Ta staví pouze na faktech, ovšem bez ohledu k souvislostem. I proto četná a mezi řadou lidí populární pozitivistická historiografie není schopná pravdivě interpretovat dějiny, jejichž výklad přece závisí jak na poznání jednotlivých faktů, tak i dalších pramenů. Nejen na svědectví účastníků, ale i na studiu a analýze mnoha dalších souvislostí. A tou hlavní je postup Rudé armády, 1. čs. samostatného sboru v SSSR a Rumunské armády od Dukly přes Liptovský Mikuláš, Bratislavu, Brno na Prahu. O cestě Rudé armády přes Polsko na Berlín nemluvě.
Bez tohoto bojového postupu, vykoupeného tisíci životy vojáků mnoha národností, ale i partyzánů, taktéž mnoha národností, a slovenských a českých občanů, by se nikdy neřešila otázka osvobození Prahy od nacistické nadvlády v podobě, o kterou jde.
Rozhodující byl společně s aktivitami odhodlaných pražských a vůbec českých antifašistů a vedení revolučně prohlášené ČNR i Buňačenkovy divize právě postup 1. Ukrajinského frontu ze severu, z prostoru Drážďan přes opravdu Krušné Hory, ale také tlak 2. Ukrajinského frontu z jihovýchodu Čech a 4. Ukrajinského frontu z prostoru Východních Čech. Jeho hlavním úkolem bylo zničení téměř milionové armády Mitte polního maršála Ferdinanda Schörnera. Mimochodem, byl to právě Schörner, kdo nařídil jednotkám v Praze, aby bez váhání zajaly bezbranné obyvatele města a použily je jako ochranné živé štíty. Což se nejen ve Vysočanech, ale i u mostu Barikádníků stalo.
V těch chvílích ještě nikdo nemohl vědět, že právě díky útoku 1. Ukrajinského frontu maršála Koněva, konkrétně 10. gardové mechanizované brigády pod velením plukovníka N. V. Buslajeva, postupující na pomoc Praze, bude u Žatce rozstřílen štáb mocné Schörnerovy armády přesouvající se z Jaroměře do Plzně. Jevil se jí jako „sled armádních vozidel“.
Podle svědectví velitele 4. gardové tankové armády generála Dmitrije D. Leljušenka její zkázu dokonaly tanky nadporučíka V. S. Děrevjanka a poručíka S. P. Bedněnka. Generál Schörner tak ztratil možnost velet své armádě a rozhodl se s česky mluvícím pobočníkem k útěku, letadlem směr Rakousko. (Stejně byl v Salzburku identifikován a předán SSSR.)
Takže pravda je, že SVOBODU PRAZE PŘINESLA RUDÁ ARMÁDA, zosobněná v I. S. Koněvovi jako veliteli největšího vojenského svazku, který se svými vojáky do Prahy dorazil. A na řadě míst bojoval s německými jednotkami i jednotlivci, kteří se nehodlali vzdát. Nakonec za všechny oběti smrt gardového poručíka Ivana G. Gončarenka, kterou našel až v Praze na Klárově 9. května 1945, nadále připomíná pamětní deska ve výklenku ve skále naproti domu čp. 132 v ulici U Bruských kasáren. Bylo mu pouhých pětadvacet let. Na rozdíl od desek zdůrazňujících úlohu Rudé armády na Staroměstské radnici; ty novodobí pražští komunální politici odstranit už dokázali.
Kdo byl první a kdo poslední, který přinesl do hlavního města doušek svobody? Kdo svobodu zajistil? Byl to snad ten, kdo nacistické Německo porazil, nebo ten, kdo se s ním spojil a s ním prohrál? Opravdu absurdní otázka. Jenomže v České republice „najednou“ pokládaná. Objevuje se neonacismus.
Samozřejmě že s tématem pražského povstání souvisí možný postup Americké armády z Plzně. Historickým faktem zůstává, že vrchní velení spojeneckých sil trvalo na dodržení smluvené demarkační čáry, která takový zásah vylučovala. Je jednoduché po víc než půlstoletí s úplně jinou zkušeností telekomunikačních aj. prostředků, včetně znalosti poválečného vývoje, soudit ty, kdo měli reálnou obavu ze střetů masivního množství vojáků pohybujících se neznámou krajinou.
Před několika lety se na mezinárodním veletrhu Svět knihy konala beseda s hlavním historikem armády USA. Ten na četné dotazy vysvětlil tehdejší pozici amerického vojenského a politického vedení. V USA byla ještě stále živá bolestná zkušenost z intervence více než dvoumilionové armády během 1. světové války, kdy byly Johnu J. Pershingovi, veliteli Amerického expedičního sboru v Evropě, vyčítány mnohasettisícové oběti. Základní pokyn zvláště ke konci 2. světové války proto zněl: Maximálně omezit možnost lidských obětí vojáků USA. Takové bylo zadání uložené generálu Dwightovi D. Eisenhowerovi. Tolik hlas dnešního hlavního historika armády USA. Ale to je další téma, které s otázkou položenou v titulku už nesouvisí.
Starosta Prahy 6, který arogantně poznamenal při likvidaci sochy Ivana S. Koněva, že musela být během koronavirového nouzového stavu, kdy byla zrušena možnost shromažďování a veřejného projevu názorů, sňata, protože „neměla roušku“(!), se podivuje, že ho ruský ministr kultury Vladimir Medinskij označil za „místního gauleitera“. S narážkou na funkcionáře NSDAP. On je přece zvolen demokraticky! Kolika statisícům obětí nacismu i padlým, kteří se mu postavili, ale i jejich potomkům se tímto „vysvětlením“ vysmál!
Jisté je, že kdo chce ze zločinců dělat oběti, musí z těch, kdo je porazili, udělat zločince. Což se v případě I. S. Koněva děje už několik let. Není pochyb, že jde o akce pomáhající neonacismu. Je to ta samé věc, jako kdyby někdo kladl na roveň Koněva a Vlasova.
Přidat komentář