JIŘÍ SUCHÝ – 90, PRVNÍ ČÁST

Jiří Suchý, velmistr laskavé poetiky, poetické srandy, písniček a také obrázků patří do mého života. Už více jak šedesát let.

Vzpomínka první – letní podvečer v horské boudě v Krkonoších. Je mi pět. Sedíme v jídelně. Líbí se mi, že všichni zpívají. Zpívají s panem Suchým. Ten zpívá z rádia: Sedla si stará žluva, V pimprlové komedii stalo se, Malé kotě. Pak můj táta Štefan vzpomíná, jak na vojně vystupoval s Jiřím Šlitrem, bere do ruky kytaru a zpívají se další písničky S+Š a také V+W, které všichni znají a mají je rádi. A pak zas bylo jaro, mě bylo šest a s děckama jsme měli velikou radost a říkali si: "Víš proč letěl Gagarín? Protože jed´ margarín!"

Vzpomínka druhá. Osmá třída. Smutný, perlově šedý den. Češtinářka Bernardová přinesla do třídy magnetofon, což bylo nezvyklé. Pan Suchý zpíval Píseň o rose, která se v trávě třpytí... najednou cítím jak je mi zvláštně pěkně, tak nějak jemně a světle, jakoby něco dýchlo, či mávlo perutí. Poezie.

Pak byly vánoční svátky 1969. Tiše a ochotně voněla purpura na plotně, zazvonil telefon, tátovi někdo něco řekl, táta se k nám otočil zády, zavěsil a odešel z pokoje. Zemřel Jiří Šlitr.

Vzpomínka další – léto v Hranicích na Moravě, v knihkupectví mají knihu, která byla v Praze vyprodaná Jiří Suchý: Písničky. Texty písní z let 1956 – 1967 doprovází obrázky Jiřího Šalamouna. Byl bych raději, kdyby jí ilustroval Suchý nebo Šlitr, ale i tak je knížka moc pěkná. Sedám si s ní k pianinu, čtu si texty a pod prsty mi běží známé melodie.

Za dva roky jsem byl u divadelního zázraku. Představení Kytice. Erben násobený Suchým. Poprvé jsem viděl Molavcovou jako „komindu“ a také skvělou Polednici Josefa Dvořáka. Byly tam výborné písničky, scéna, nápady a nade vším mág Suchý. Ale to už se o něm nějak přestalo psát, mluvit, v rádiu se jeho písničky nehrály. Byla to taková divná doba nepsaných zákazů. Na zájezdy do studentských klubů mimo Prahu se však jezdilo a divadlo se hrálo.

V roce 1982 měla premiéru hra Doktor Johann Faust, Praha II, Karlovo náměstí 40. Zajímavý nápad zasadit návrat Fausta do února 1945 a jeho odchod dát do souvislosti s americkým bombardováním Prahy a bombou, která dopadla na Faustův dům. Výtečníci představení: Jitka Molavcová, Svatopluk Beneš a samozřejmě Jiří Suchý.

V té době se otevřel Klub Aurora, kde jsem připravil několik literárních a hudebních večerů. Uváděly se tam i programy z děl ruských písničkářů Okudžavy a Vysockého, které se jinde nemohly hrát. Zkusil jsem navrhnout program Český poetický kabaret 60. let. S Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou. A že na to přijedou odbočky Svazu československo-sovětského přátelství z Gottwaldova. Prošlo to. Byl červnový pátek roku 1984. Přijeli nadšení Moravané plni očekávání. Vždy přesný a dochvilný pan Suchý se však nedostavil. A paní Jitka také ne. Telefony na všechny strany. Marné volání. Zem se slehla. S divným pocitem: snad se jim nic nestalo… jsme se po hodině čekání tiše rozcházeli jako smutní spiklenci. Ani ta slivovice nějak nechutnala. Zvláštní - nikdo se nezlobil. Bylo mi to moc líto a nerozuměl jsem tomu, co se stalo.

Přešel divný víkend a v pondělí mne vzbudil telefon: Dobrý den, tady Suchý. Dobrý den. Dobrý den, tady Jiří Suchý! Jé to jste Vy! Jste v pořádku? Následovaly veliké omluvy a vysvětlení informačního šumu a hloupé shody náhod a… pozvání na oběd do hotelu Evropa na Václavák. Nazítří. Přišel elegantní, charismatický, pozorný džentlmen. Zajímal se o ruské písničkáře, o předrevoluční kabaret a také o to, jak vzpomínal můj táta na vystoupení s Jiřím Šlitrem na vojně.

Říkal jsem, jak hráli a česky zpívali americké písně a tvrdili, že to jsou novinky Solovjeva-Sedého a Dunajevského, nebo blbli a vydávali ruský otrocký překlad písně Chattanooga Choo Choo za častušku a zvítězili s ní v Soutěži tvořivosti mládeže. Zajímal jsem se o Suchého umělecké začátky a také o známost s Oldřichem Novým, Janem Werichem a Jiřím Voskovcem.

Vyprávěl a já byl na jedinečném soukromém představení jednoho herce pro jednoho diváka. Ptal jsem se na ty zákazy a on vyprávěl, jak se tím baví a že ledy postupně tají. Třeba, že už se v rozhlase mohou hrát písně vydané na gramodeskách. A tak, si doma nahraje písničku, pošle jí do Moskvy, tam jí vydají jako přílohu časopisu Murzilka - průhledná plastiková gramodeska na pár použití – on jí zanese na Vinohradskou do rozhlasu a jak říkal Galileo:  "A přece se točí!".

Zářivé odpoledne. Byl jsem moc šťastný a nechal si podepsat tu mou milou knihu. Pěkně mi to napsal.