(dokončení článku o XXXI. Aksakovských slavnostech)
8. Aksakovo (Buguruslanský kraj) (Аксаково)
Vesnice (dříve Novo-Aksakovo nebo Znamenskoje) v Buguruslanském kraji Orenburgské oblasti, protéká zde řeka Velká Buguruslanka (Большая Бугурусланка). Podle Rodinné kroniky S. T. Aksakova (v románu nazvána Novo-Bagrovo) byla vesnice založena r. 1767 jeho dědem (naším 9x pradědem) Stěpanem Michajlovičem (1724-1797), který sem převedl své nevolníky ze Simbirské gubernie. Roubený dům byl v 60. letech 20. století rozebrán na výstavbu teletníků. V r. 1996 byl podle dobových fotografií znovu postaven a v současnosti je v něm muzeum. V parkovém areálu muzea je říčka a jezírko, původní jívy, borovice a lipová alej. Chrám ikony Matky Boží stojící naproti usedlosti byl zničen ve 30. letech minulého století a v r. 1998 byl rekonstruován. Rodinná hrobka Aksakovových byla po Říjnové revoluci také zničena. Náhrobní kameny spisovatelových rodičů a bratra byly v nedávných letech vráceny na místo, kde kdysi rodová hrobka byla.
Chrám ikony Matky Boží
Rekonstruovaná usedlost
Náhrobní kameny spisovatelových rodičů a bratra Arkadije
9. Gračovka (Грачёвка)
Administrativní a správní centrum okresu, kam spadá Babincevo.
Gračovka má více než 11 tisíc obyvatel.
Zleva nahoře: Pavel Korovin - předseda Aksakovského fondu Samarské oblasti, Anatolij Kildjašov - spisovatel, Tatiana Petrova - vědecká pracovnice Aksakovského muzea v Ufě, Věra Lukna - ředitelka Gračovského muzea.
Zleva dole vedle mě: Vladimír Alexandrovič Aravickij - historik ze Samary, Sergej Spiridonov - předseda oddělení kultury Gračovského okresu.
Zástupci tisku - televizní společnost GTRK Orenburg a redaktorka novin Prizyv
Všichni mě doprovázeli přes Preobraženku do Babinceva, rodového sídla babičky.
10. Preobraženka (Преображенка)
Vesnice v Buzuluckém okrese založená r. 1753 otcem historika a spisovatele Michailem Jegorovičem Karamzinem, po němž se zpočátku jmenovala Michajlovka, později Karamzino. Preobraženkou se stala po r. 1786 v souvislosti se stavbou chrámu. Vesnicí protékala říčka Karamzinka, která se vlévala do Konduzly (obtékající panské sídlo v Babincevu).
V Preobražence se 12.12.1766 narodil spisovatel a historik Nikolaj Michailovič Karamzin. V letech 1773-1774 rodina Karamzinů odjela do Simbirsku (dnes Uljanovsk), protože vesničané se aktivně účastnili povstání Pugačeva. Po potlačení povstání žil na rodinné usedlosti spisovatelův bratr Fjodor Michajlovič Karamzin (kmotr našeho prapraděda Nikolaje Jakovleviče Babinceva). Fjodor Karamzin zde měl 330 nevolníků a 9600 ha půdy. Měl 6 dcer a jediného syna Nikolaje (nar. 1800), který se v r. 1833 ujal hospodářství.
Na konci 19. století žilo ve vesnici 1196 obyvatel, dnes už jen 680. Projede se sem jen po polních cestách, silnice do Preobraženky nevede.
Zde stával panský dům Karamzinů, v pozadí dvě střechy polorozbořeného chrámu.
Chrám dala postavit rodina Karamzinů. Ve 20.letech 20.století sloužil chrám jako skladiště.
V chrámu byla také rodová hrobka. Byli zde pochováni Fjodor Karamzin, jeho manželka Anfisa Petrovna a syn Nikolaj.
Pamětní deska
Socha Nikolaje Michajioviče Karamzina
11. Babincevo (Бабинцево)
Za dob prapraděda Nikolaje Jakovleviče bylo v Babincevu přes 160 nevolníků. V r. 1928 měla vesnice 37 domů a žilo zde 87 mužů a 109 žen. V r. 1937 mělo Babincevo 238 obyvatel. V r. 1990 bylo ve vesnici 54 domů, v r. 2010 jen 13 domů se 40 obyvateli. V r. 2015 zde žilo 15 lidí, dnes jen 10. Na domech jsou satelitní antény a před domy parkují auta západní výroby. Vesničané používají nejnovější modely mobilních telefonů.
Silnice sem nevede, jen polní cesty, není zde ani tabule s názvem vesnice.
Panský dům stál stranou vesnice (asi 10 minut chůze) na vyvýšenině, obklopen parkem a obtékán říčkou Konduzlou, která poblíž pramenila a v níž žili bobři a vydry.
Stromy v parku okolo domu tu jsou dodnes, jako v dřívějších dobách. Ke každé šlechtické usedlosti vedla akátová příjezdová alej. V parku vysazovali šeříky, lípy, borovice, neobvyklé pro stepní vegetaci.
Původní dřevěný roubený dům se základy z bílých cihel měl 11 místností - 9 obytných, 2 salony. Po říjnové revoluci byl dům zabaven a byla zde zřízena knihovna. Od r. 1937 zde byla škola, v 60. letech byly provedeny další stavební úpravy. Dnes dům již dlouhou dobu chátrá, říčka vyschla a park zarostl.
Tady byl park, stále jsou tu šeříky a lípy
... a tady stávaly stáje.
12. Děržavino (Державино)
Vesnice v Buzuluckém okrese Orenburgské oblasti. 75 km od nejbližší železniční stanice.
Děržavino bylo založeno v r. 1756 matkou básníka Gavrily Romanoviče Děržavina a nazvána podle příjmení vlastníka. V r. 1772 postaven kostel ve jménu Smolenské ikony Matky Boží.
Socha Gavrilia Romanoviče Děržavina byla slavnostně odhalena 27.7.2018 ke 175.výročí básníkova narození.
S. Kolyčev mě obdarovává knihami
a otec Nikandr ikonou Smolenské Matky Boží
Uvnitř chrámu
13. Jazykovo (Языково)
Vesnice Jazykovo (dříve Bogorodskoje) a Strachovo v Samarské oblasti jsou nerozlučně spjaty se šlechtickým rodem Aksakovových. Jazykovo patřilo manželce Grigorije Aksakova, syna spisovatele, zatímco Aksakovovi měli usedlost v nedalekém Strachovu.
V Jazykovu je společný hrob, do něhož byli v r. 1921 pochováni ti, kteří zemřeli hladem. Spolu s nimi byla pochována i oblíbená vnučka S. T. Aksakova Olga Grigorijevna Aksakovová (1848-1821), která celý život opečovávala a chránila literární a kulturní dědictví spisovatele i jeho synů Ivana, Konstantina a Grigorije (svého otce).
Ze šlechtické usedlosti zbyly pouze typické stromy a keře (akáty, lípy, šeříky), ve vesnici bylo zřízeno skromné muzeum Olgy Grigorijevny a rodu Aksakovových.
V muzeu Olgy Grigorijevny s Tatianou Petrovou a Anatolijem Kildjašovem
14. Strachovo (Страхово)
Vesnice v Borském okrese Samarské oblasti leží v stepní zóně na severovýchodním břehu Kutulucké vodní nádrže.
Pohled na místo, kde bylo panství Aksakovského rodu. Zde na malé vyvýšenině stál panský dům,
byl tu park s říčkou a vodní nádrž. Zachovaly se stromy, akátová alej a zbytky chrámu.
Chrám Sv. Nikolaje, kde našli archeologové v r. 2020 hrobku s ostatky členů rodiny Aksakovových, včetně spisovatelova syna Grigorije Aksakova, bývalého gubernátora Ufy, Samary a Orenburgu, a jeho ženy Olgy. Na těchto výzkumech se podílel i můj průvodce Pavel Korovin. Samarský Aksakovský fond plánuje rekonstrukci chrámu, hrobky, usedlosti i parku.
15. Samara (Самара)
Město leží na břehu řeky Volhy, bylo založeno v roce 1586 jako pevnost proti nájezdům Tatarů. Má přes milion obyvatel. Mnoho zajímavých historických míst. Šli jsme však především po stopách našeho rodu.
Chrám Nanebevzetí (Воскресенский Кафедральный собор) byl postaven ve 40. letech 19. století. V sovětské epoše chrám sloužil jako skladiště obilí a byl částečně zničen. V r. 1993 byl vrácen církvi a restaurován. V r. 1903 zde byla křtěna babička Valeria Jakovlevna Babinceva.
Chrám Nanebevzetí (Воскресенский Кафедральный собор)
První zasedání šlechtického shromáždění samarské gubernie se konalo 18. 5. 1851 za předsednictví A. A. Putilova (také náš příbuzný). Tato třípatrová budova byla postavena v r. 1853. V prvním patře byl internát a pension pro děti chudých dědičných šlechticů, ve druhém byl sál, kanceláře a kancelář pro předsedu shromáždění, ve třetím bydlel on a jeho rodina. Na přilehlých pozemcích byly stáje, sklepy a prostor pro kočáry. Šlechta vlastnila dům do r. 1918. Od 50. let 20. století zde bydlely rodiny sovětských důstojníků. Byty jsou zde dodnes, avšak Aksakovský fond usiluje o odkoupení budovy a zbudování muzea.
Budova šlechtického shromáždění
Park S. T. Aksakova byl zbudován na místě, kde bydlel jeho syn Grigorij - gubernátor Samary, a byl otevřen v tomto roce. Systém fontán a skleněné panely jsou věnovány Aksakovově pohádce Červený kvítek. V parku je sousoší S. T. Aksakova, jeho syna Grigorije a vnučky Olgy.
Park S. T. Aksakova
Volha
Alexandra Křepinská