SRBSKO A ČEŠI

V červnu se v Bělehradu uskutečnilo zasedání prezídia Mezinárodní asociace učitelů ruského jazyka a literatury (MAPRJAL). Podrobnější zpráva o této události zde již byla publikována -

Při červnové návštěvě Bělehradu mne potěšilo, že ulice Královny Natálie, ve které se nachází hotel Prag, ústí do Masarykovy ulice (psáno Ulica Masarikova). Aby nebylo mýlky, pod tabulkou je vitrina s informací, kdo to Masaryk byl.

Hotel Prag, ve kterém jsme bydleli se nachází v centru města a čepují zde dobře ošetřený Staropramen. Hotel střední velikosti leží pár ulic od pěší zóny, kde se prodávají suvenýry a občas i starožitnosti. Mezi nimi jsem uviděl bustu Miroslava Tyrše. Víte kdo to byl, ptám se obchodníka?
- "Samozřejmě, Čech, zakladatel Sokola. Máme po něm v Bělehradě pojmenovanou nemocnici."

Navštívil jsem i pouliční prodejce knih – bukinisty. Objevil jsem zde sto let staré srbské šlágry a zpěvníky srbských národních písní a chorvatských písní. V chorvatském zpěvníku z roku 1907 Chorvatské světské písně (Hrvatske svjetovne pjesme) nacházím písně Hrvatska sokolska kolačnica – což je sokolská Lví silou, letem sokolím a Duch hrvatski – Hej Slované a píseň Gdje stanak moj? u které je uvedeno: pohrvatio Stjepan Mojzes. A co myslíte? To je Kde domov můj.

Ve zpěvníku srbských písní (Hitovi narodne muzike – Jugoton 1981) jsem našel reklamu na gramodesku významného srbského pěvce Živana Saramandiče (1939 — 2012), který jako Boris Godunov hostoval v roce 1976 v pražském Národním divadle. Uhrančivý zjev, výtečný hlas a znamenitý herec. Měl jsem to štěstí být tehdy u toho. A teď čtu, že nazpíval desku ruských písní – opravdu, řada z nich je i na YouTube.

Živan Saramandič
(zdroj: Wikipedie)

Živan Saramandič se vždy hlásil ke své profesorce zpěvu, kterou byla slavná česká operní pěvkyně Zdenka Ziková (1902 – 1990).

Prvním ředitelem bělehradské Hudební akademie byl významný český klavírista a pedagog Emil Hájek (1886 - 1974).

V Srbsku působila řada českých muzikantů – narodil se zde i slavný kapelník Rudolf Nováček (1860-1929).
Rudolf Nováček je autorem známého pochodu Castaldo.

S Bělehradem souvisí stará vojenská píseň věnovaná vítězi nad Turky v roce 1717 Evženu Savojskému - Princ Evžen, urozený rytíř (Prinz Eugen der edle Ritter).

Na tuto melodii napsal vyučený zlatník a sociální demokrat Norbert Zoula (1854 -1886) v trestnici na Novém Městě pražském píseň Vězeňská - Zapějme si píseň, bratři, jejíž slova "I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci", jsou citována dodnes.

Na území dnešního Srbska se první Češi (ale i Slováci) objevují již koncem 18. století, v rámci plánované kolonizace Banátské vojenské hranice v období vlády Marie Terezie. Např. v obci Bela Crkva se jednalo především o lidi zámožné a vzdělané. Roku 1837 přišli kolonisté do pusté oblasti, kde oficiálně zakládají novou obec Češko Selo, která se poměrně úspěšně rozvíjela a deset let po založení se zde začíná i česky vyučovat. Čeští kolonisté byli vemi dobře prosperujícími zemědělci a srbské obyvatelstvo se od nich naučilo racionálně obdělávat půdu.

Srbové si na Češích cenili zejména jejich vzdělanosti, činorodosti a smyslu pro pořádek, a v mnoha oborech nebo hospodářských aktivitách patřili právě Češi k místním průkopníkům, či zakladatelům. Jednalo se zejména o lékaře, učitele, inženýry, umělce, mlynáře, pivovarníky, krejčí, obuvníky, řezníky a truhláře. V souvislosti s výstavbou silnic a železnic zde od 70. let 19. století působili také další řemeslníci a stavitelé. V období před II. světovou válkou založili Češi v Srbsku řadu podniků (filiálky bank, cukrovary, pivovary).

Dnešní sídlo České národní rady v Srbsku je město Bela Crkva (Bílý kostel) v srbské autonomní oblasti Vojvodina.

Největší procento Čechů jsou lidé v produktivním věku, pracují především v zemědělství.

Většina Čechů v Srbsku dnes žije ve smíšených manželstvích, integrují se do většinové srbské společnosti. Jsou však hrdí na své české kořeny a snaží se uchovat zvyky svých předků.

Svou národní identitu Češi vyjadřují hlavně spolkovým životem. Dbají na zachovávání tradic a kultury, uchovávají si povědomí sounáležitosti s českým národem.

Nejvíce se české zvyky a tradice udržely v malých banátských obcích. Míra asimilace je individuální. Nejpatrnější je asimilace jazyková, nejmladší generace již česky téměř nemluví.

Jiří Klapka