BRATIA LEGIONÁRI
Velmi pěknou akcí s názvem "Bratia legionári" bylo 26. října 2023 ve Slovenském klubu v Praze vzpomenuto 105. výročí vzniku Československa.
Plakát na vzpomínkovou akci Bratia legionári
ve Slovenském domě
ve Slovenském domě
Hlavní protagonista programu, historik a spisovatel doc. PhDr. Jaromír Slušný, CSc. velmi zajímavě přiblížil účastníkům méně známá fakta o zapojení Slováků do Československých legiích. Jeho vystoupení bylo hudebně ilustrováno dobovými legionářskými písněmi a úvahou Mgr. Jiřího Klapky na téma Píseň jako obraz doby.
Doc. PhDr. Jaromír Slušný, CSc.
Mgr. Jiří Klapka
Poutavé vyprávění pana docenta Slušného mělo navíc osobní rozměr. Strýcové jeho maminky – bratři Kustrovi, působili v legiích. Nezávisle na sobě – jeden v Itálii a druhý v Rusku Byli jsme nadšení nejen výkladem, ale také množstvím dokumentů, které rodina chránila jako památku na dramatické osudy Julia a Jozefa Kustrových, jako památku na hrdiny, kteří se podíleli na vzniku Československa. Pana docenta jsme požádali o článek.
Dva lidé, jedna válka, jeden osud
Velice zajímavé byly osudy dvou bratří Júlia a Jozefa Kustrových, kterých I. světová válka zahnala na dvě fronty. O jejich životních cestách jsme besedovali v předvečer 105. výročí vzniku ČSR. Přestože bratři o sobě neměli od roku 1914 ani tu nejmenší zprávu, šli po stejných stezkách a spěli ke stejnému cíli.
Starším z nich byl Július. Narodil se 25. října 1883 v Budapešti, kde jeho táta pracoval jako zedník na mnoha místních stavbách. Oba jeho rodiče, ale pocházeli z liptovské vesnice Bobrovec, často se tam vraceli a do Budapešti jezdili jen za prací. V roce 1903 získal místo poslíčka ve Slovenském týdeníku, který řídil dr. Milan Hodža (1878-1944), pozdější československý premiér. Po čase se stal redaktorem týdeníku, a dokonce administrátorem. Jezdil po slovenském venkově, aby získal předplatitele. Spolu s tím prodával i slovenské knihy. Již tehdy se dostal do hledáčku uherské policie a měl zakázaný vstup do některých částí Slovenska. V roce 1909 se odstěhoval do Košic, kde si založil první a tedy i jediné, slovenské knihkupectví a papírnictví, přičemž i nadále jezdil po Slovensku, aby zvyšoval národní cítění obyvatel městeček a vesnic. Policejní dohled nad ním pokračoval a v celé, dnes bychom řekli košické župě, se této „cti“ dostalo pouze třem lidem.
Po vypuknutí války odmítl narukovat s tím, že nebude bojovat proti bratrům Slovanům. Byl zatčený, odsouzený k trestu smrti. Na výkon rozsudku čekal 11 měsíců, ale své přesvědčení nezměnil. Na začátku roku 1916 ho z cely vyvedli a dali mu ultimátum: buď bude bez odkladu popravený, nebo půjde bojovat proti Italům, kteří mezitím vstoupili do války na straně států Dohody. Splnili tak jeho podmínku, že proti Slovanům bojovat nebude. A tak byl 16. února přidělený ke 34. pěšímu pluku a po skončení výcviku odeslaný na frontu.
V podstatě ale nebojoval ani proti Italům. Na frontě strávil pouze několik týdnů a při první příležitosti, 28. června 1916 u města Tolmino, přeběhl do zajetí. Jen co skončily jeho výslechy, požádal o vstup do československých legií, které se ve Francii a Rusku nacházely ještě jen ve svých počátcích, ale to mu umožněno nebylo. Později se dokonce pokusil uprchnout do Francie, aby do naší jednotky přímo vstoupil, ale ani to se nepovedlo. Tak alespoň přesvědčoval své spoluzajatce, aby do takovéto jednotky, jen co bude v Itálii zřízena, vstoupili. Ideově tak předběhl mnohé z nich a je tudíž pokládaný za jednoho ze slovenských duchovních otců této myšlenky.
Do italských legií vstoupil po jejich zřízení 15. dubna 1918 jako jeden z prvních Slováků. Prošel výcvikem, ale když se zanedlouho ukázaly jeho agitační schopnosti, byl převedený do skupiny agitátorů, kteří navštěvovali zajatecké tábory, aby Čechy a Slováky přesvědčovali ke vstupu do legie. Jeho činnost byla tak vysoce ceněna, že byl vybraný do skupiny legionářů, kteří se 4. prosince 1918 jako první vrátili na území nové republiky. Poté doprovázel dr. Vavro Šrobára na jeho cestě do Bratislavy, 1. ledna 1919 osobně přebíral státní instituce, aby se nakonec vrátil do Košic, kde byl postavený do čela místní Národní rady.
Jeho bratr Jozef nezažil tak prudký vzestup v legiích jako on. Narodil se 25. srpna 1880, dlouho žil velice poklidným životem, takže pozornost policie nepoutal. Do války byl povolaný jako jeden z prvních a sloužil u 67. pěšího pluku. V bitvě o Halič a Lvov padl 28. srpna 1914 do zajetí a informace o této události byla do roku 1919 poslední, kterou jeho rodina měla. Nějaký čas strávil v zajetí, ale i on se mezi prvními Slováky přihlásil do našich legií, ve které se 18. května 1916 změnila Česká družina. Stalo se tak 1. srpna 1916. V legiích dlouho působil jako řadový vojín a účastnil se mnoha bojových průzkumů. Když se však projevily jeho výrazné agitační schopnosti, byl vyslaný, stejně jako jeho bratr, mezi zajatce, aby je přesvědčoval ke vstupu do legií. Již tehdy úzce spolupracoval s vedením slovenské části legií. Těmi byli např. spisovatelé Janko Jesenský a Jozef Gregor-Tajovský.
Když vznikal plán na vytvoření prvního čistě slovenského pluku, který dostal pořadové číslo 7 a přívlastek Tatranský, byl u toho. To již byl povýšený na svobodníka a později i desátníka. Ale představa čistě slovenského pluku padla. V řadách 7. pluku se seznámil s dalšími významnými slovenskými legionáři. S plukem v roce 1918 prošel i ústup z Ukrajiny, kterou obsadilo Německo, jeho pluk se účastnil bitvy u Bachmače a ve svém ešalonu se vydal na Transsibiřskou magistrálu. Začátkem podzimu 1918 nastala další změna v jeho životě. Byl vyslaný do tábora pro Slováky v Irkutsku, kde již velel rotě a podílel se na vojenské a politické přípravě slovenských legionářů a zajatců. V čele tábora postupně stáli Emil Geryk, Vladimír Daxner a nakonec Rudolf Viest, pozdější velitel SNP. Tam si vedl Jozef tak dobře, že byl převedený do dispozice Odbočky Československé národní rady na Rusi, kde působil ve vojenském a ve slovenském oddělení. Jeho význam tím vzrostl, což se odrazilo i na jeho hodnostech. Ještě 10. prosince 1918 byl povýšený na praporčíka a postupně byl povyšován až do hodnosti nadporučíka – 19.10.1919.
To již přešel do řad 12. pěšího pluku M. R. Štefánika. Do vlasti se vrátil přes USA až v roce 1920, jako člen zvláštní legionářské delegace, kterou si vyžádali američtí Slováci. Podobně jako předtím jeho bratr Július v Praze i on zažil mezi Slováky v Chicagu obrovské ovace.
Oba si byli podobní i ve smrti. Jozef zemřel 17. listopadu 1942 a jeho bratr 14. prosince 1943.
Jaromír Slušný
Návštěvnost stránek
1019412
© 2024 Česko - ruská společnost, o.s., Kontaktovat webmastera, Prohlášení o přístupnosti
ANTEE s.r.o. - Tvorba webových stránek, Redakční systém IPO
ANTEE s.r.o. - Tvorba webových stránek, Redakční systém IPO