Jean-Paul Belmondo je vymalován před divadelní oponou v uniformě rakousko-uherského vojáka. Pod stojacím límcem má černý, bíle puntíkovaný šátek. Je to na obálce románu o Jaroslavu Haškovi Smát se nahlas.
Belmondo jako Švejk? Ten je přece menší a kulatý, alespoň tak jej maloval Josef Lada. Ale nebylo tomu tak od začátku. Na obálce prvního vydání Švejka, kterou schválil Jaroslav Hašek, je Švejk štíhlý s fouskem. Na Vaňkově pokračování z roku 1924, je také ještě štíhlý, ale oholený. Proč měl potom vypadat tak, aby nesloužil za vzor? Autor románu, Martin Nezval, píše:
"Švejk je jako zrcadlo – s úsměvem vrací to, co mu kdo vyšle. Ničí nepřítele jeho vlastní silou. Je to taškář, šibal, šelma, čtverák, filuta a lišák z rodu Enšpígla. Je to živel, který nás učí, jak si s absurdním systémem nezadat."
Ano, proč by tedy Švejk nemohl vypadat, jak si přál Hašek? Proč by nemohl vypadat třeba jako sympatický rošťák Belmondo?
Martin Nezval se ve svém románu poměrně přesně drží Haškova životopisu - s malou výjimkou. Hašek se s Šurou (Alexandrou Gavrilovnou Lvovou) neoženil v roce 1920 v Jekatěrinburgu (str. 177), ale v Krasnojarsku. Byli jsem tam s dr. Jaroslavem Vávrou přesně o padesát pět let později a viděli o tom zápis v knize sňatků (Kнига записей браков).
„Co je na zápisu divného?“ ptali se naši hostitelé.
Nevěděli jsme.
„No, jak se jmenoval otec Jaroslava Haška?“
"Josef."
„Tak vidíte, a tady je uvedeno Jaroslav Romanovič Gašek, proč asi?“
"Hašek měl bratrance Romana, také spisovatele…"
„Nebo nesouhlasil s popravou carské rodiny Romanovců! A co jeho žena?“
"Pokud víme, tak Hašek tvrdil, že je to dcera knížete Georgije Lvova, předsedy Prozatímní vlády."
„A tady je napsáno: povolání otce nevěsty - hlídač na „likerno-vodočnom zavodě!“
Byli jsme tenkrát prvními Čechy, kteří navštívili Krasnojarsk - do té doby pro cizince uzavřené město. Byli jsme tam na skvělé literární konferenci a také na návštěvě u spisovatele Viktora Astafjeva. Navštívili jsme divadla, koncertní síně, galerie, natáčeli jsme v televizi. Všude nás velmi mile vítali a vesele zpívali dobovou píseň Napadli nás zlí Češi (На нас напали злые чехи):
Napadli nás zlí Češi,
vesnice celá shořela,
otce zabila první střela
a matka v ohni zemřela.
Hašek měl rád písničky. Velmi rád, s velikým citem a nahlas, falešně zpíval. Ve Švejkovi je citováno, nebo vzpomenuto okolo dvou stovek písní. Inspiraci k názvu tohoto článku dala píseň Rýmovaná, se slovy v nečekaných souvislostech, např.:
Rychlík, šnytlík, pytlík,
jak se to rýmuje.
Tu zas příliš nemusel náš milý kamarád a obdivuhodný znalec Haška, dr. Radko Pytlík.
Karla Hašlera inspiroval pobyt československých legií na Sibiři k napsání písní Dopis ze Sibiře, Sibiřská stráž, Sibiřští chlapci a Ježíšmarjá ze Sibiře hoši domů jdou. Tu poslední jsem zazpíval na křtu knih Martina Nezvala a Petra Žantovského. Rád plním slib a otiskuji zkrácenou verzi a přidávám i tu druhou, také z roku 1919, Píseň o nemocné koalici. S aktualizovanými jmény.
JEŽÍŠMARJÁ ZE SIBÍŘE HOŠI DOMŮ JDOU
Poslechněte lidé vážení, jaké bylo u nás zděšení /:po té hrůzostrašně zprávě, že sibiřští chlapci právě zahájili do Čech velké tažení:/ Ježišmarjá, to je k zbláznění! |
Že se octnul v nebezpečí stát, musel Beneš honem zprávu dát, /:že je netřeba se lekat, v Sibiři prý budou čekat, jak si ráčí naše slavná vláda přát:/ Proto můžem zase klidně spát! |
Syrový*) prý řekl dohodě, že nebudou čekat na lodě, /:je to sice úkol těžký, ale, že když prý půjdou pěšky budou tady dříve nežli po vodě.:/ A hned nastal poprask v národě. |
Už se tedy nemusíme třást o svou těžce ohroženou vlast, /:dál mít budem koalici, dál tu budou bolševici, dál se může v republice zase krást:/ Nech ať žije zachráněná vlast! |
Fráňa**) řekla myslíc na matky: Vždyť jim přijdou na krk na svátky! /:Zůstaňme jen při dohodě, že je budou americké lodě z Ruska vozit do Čech na splátky:/ nebo aspoň jejich ostatky. |
|
*) Jan Bohumír Syrový (1888-1970) československý armádní generál, velitel Československých legií v Rusku a předseda československé vlády 22.9. - 30.11. 1938
**) Fráňa Zemínová, rozená jako Františka (1882 -1962) představitelka ženského emancipačního hnutí, politička
PÍSEŇ O NEMOCNÉ KOALICI (aktualizováno)
Stonala nám koalice ukrutánským neduhem,
jako dlouhá tasemnice lezl z ní dluh za dluhem.
Jaká by to byla rána, jenom lidé považte,
každý křičel Krista pána, tak ji něčím doražte.
Nemoc sklála tělo mocné, byla to zlá hodina,
když se sešla u nemocné celá vládní rodina.
Rakušan a Bartoš, Blažek, Lipavský a Stanjura
Koukněte se říká Válek, teď se trochu pohnula.
V pláči stojí Pekarová, Síkela a Nekula,
Baxa, Kupka, Bek i Hladík tvrdí, že se nehnula.
Zavolali Černochovou, ať si vezme maskáče,
Svlékla novou uniforma a dala se do pláče.
Pro armádu drahné časy dřela jsem bez oddechu
a teď u armády spásy musím hledat útěchu.
Co by tomu řekl národ?, zved' Fiala mocný hlas.
Když je Koalice marod, postihne to také nás!
Dal jí sladké políbení, pohladil jí zadeček,
Koalice v okamžení byla zase jak kvíteček.
Zvedla hlavu koalice, pokud mohla nejvýše
a zas každý v republice leží před ní na břiše.
Kdo by sáhl na jí slávu, se zlou by se potázal
buď by ztratil vlastní hlavu, nebo by se zamazal.
Jiří Klapka