LENIN А HUDBA

Hudbou byl Vladimír obklopen od dětství. Oba rodiče Ilja Nikolajevič i matka Marie Alexandrovna rádi zpívali a matka navíc hrála velmi dobře na klavír.

Podle vzpomínek sourozenců Anny Marie a Dmitrije Vladimír od malička výborně pískal, měl dobrý sluch a hudební paměť. Mezi jeho oblíbené patřila Песня бобыля (Píseň svobodného bezzemka), podobná českému úsloví Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se kam to schová:

Vladimír měl rád dětské písně Вот лягушка по дорожке (Tu je žabka na cestičce), Серенький козлик (Šedivý kozlík), nebo (údajně českou) písničku Стрелок (Střelec). Byla to také oblíbená píseň A.P. Čechova (Песенка «Стрелок» в творчестве Чехова). Dlouho jsem netušil o jakou píseň jde, dokud jsem nenašel notový záznam. Odhalení na konci článku.

V osmi letech hrál Vladimír dobře, někdy i čtyřručně, dětské klavírní skladby. S výukou však brzy skončil, protože usoudil, že hra na klavír není mužská záležitost, čehož pozdějí litoval. Živou hudbou v rodném Simbirsku byly koncerty orchestru 62. Surského (později Simbirského) guberniálního pluku (1864 -1910), jehož kapelníkem byl Čech Hynek Кniha (Игнатий Книга).

Ve městě nebylo divadlo, ale občas tam hostoval operní soubor, což bylo pro rodinu velikým svátkem. Po letech vzpomínal Vladimír Iljič na to, jaký dojem na něj tehdy udělala operní díla Aida Giuseppe Verdiho, Rubinštejnův Démon či Čajkovského Evžen Oněgin.

Vladimír Iljič rád zpíval Glinkovu píseň Není slyšet města hluk (Не слышно шуму городского), Stěnka Razin (Стенька Ра́зин), Je Volze útes (Есть на Волге утёс) a zvláště pak Dargomyžského romanci Svatba. Má stejný námět jako verše Fráni Šrámka a Josefa Šťastného.

Už se na nás nehněvejte,
že jste při tom nebyli,
když jsme se my s mojí milou ženili.

FRÁŇA ŠRÁMEK

* * *

Podle vzpomínek spolužáků se Vladimír Iljič během školních let seznámil s písněmi, které se předávaly jako štafeta ze starší generace na mladší. Např. По диким степям Забайкалья, Pochod padlých revolucionářů, Славное море, священный Байкал, Píseň vězně, Arestant, Ej uchněm a zejména Dubinuška, do češtiny přebásněná Fráňou Šrámkem:

Povězte, vy šachty, povězte všem věkům,
co jste nám všecko již vzaly,
dýmem a plameny vzkřikněte k nebesům,
že už dál nemůžem, že jsme vstali.

Hoj černých rukou černé lesy.
Tmí obzory se těmi lesy.
Za lesy. Za lesy. Slunce.

Uchvátila jej Varšavjanka, francouzská píseň Rudý prapor (Le Drapeau rouge) a později ve vyhnanství na Sibiři Vpřed směle soudruzi spějme (Смело, товарищи, в ногу!).

Čeští organizátoři Pražské konference vzpomínali na zpěv ruských delegátů po slavnostní večeři na rozloučenou 30. ledna 1912. Libily se jim ruské lidové, vězeňské a revoluční písně, vzpomínali na příjemný baryton dr. Mayera (Lenina).

Jako delegát 2. sjezdu Kominterny (1920) se, spolu s dalšími českými delegáty, setkal s Leninem i Antonín Zápotocký. Lenin rád vzpomínal na svůj na pobyt v Čechách, na své české spolupracovníky, švestkové knedlíky i konferenci v roce 1912.

Během pobytu v Paříži navštěvoval Vladimír Iljič s manželkou kabarety, byl nadšen Internacionálou a písní Marseillaise. Měl rád operu Carmen a zejména árii Toreadora. S citem zpíval árii Jeleckého z opery Piková dáma od Petra Iljiče Čajkovského, jehož tvorbu miloval. Rodinná přítelkyně a talentovaná pianistka Inessa Armand hrávala - podle vzpomínek Maxima Gorkého - Leninovi Beethovenova díla. Zvláštní dojem na Lenina udělala Patetická sonáta a také Appassionata:

* * *

Posledním místem pobytu Vladimíra Iljiče a Naděždy Konstantinovny před odjezdem do Ruska byl Curych. Bydleli v ulici Spiegelgasse a navštěvovali nedaleký Kabaret Voltaire založený Tristanem Tzarou. Podle některých údajů hrával Lenin s Tzarou šachy, v kabaretu prý zazpíval dvě ruské písně.

2. dubna 1917 pak odjel Lenin s manželkou a více než třiceti revolucionáři v zaplombovaném vagonu do Ruska.

P.S.
Tou neznámou, údajně českou písní, v ruštině nazvanou Стрелок (Střelec)
byla písnička Šly panenky silnicí.