ODEŠEL NEJSLAVNĚJŠÍ ČESKÝ TANEČNÍK

Absolvoval taneční konzervatoř v Praze (1965), v sezóně 1968-69 půlroční stáž na Leningradském státním tanečním učilišti A. J. Vaganovové, kterou ukončil rolí Prince v Labutím jezeře. Člen baletu ND Praha od roku 1966, jako sólista od roku 1971. Souběžně byl stálým hostem Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf / Duisburg a v letech 1987-89 byl zároveň sólistou a šéfem baletu Laterny Magiky. Postupně se vypracoval v nejznámější osobnost české taneční scény a v roce 1990 byl jmenován šéfem baletu Národního divadla. Na jevišti ND Praha vytvořil na 50 stěžejních postav tradičního repertoáru. S nemenším zdarem interpretoval i postavy soudobého repertoáru. Od roku 2014 vystupoval také v Divadle Semafor ve hrách Divotvorný hrnec a Prsten pana Nibelunga.

Byl režisérem baletů Popelka a Někdo to rád ..., Mauglí a Labutí jezero. V letech 1996-99 působil také jako pedagog na Taneční konzervatoři. O výjimečné postavení se zasloužila i jeho umělecká všestrannost. Hrál řadu rolí ve filmu a televizi u nás i v zahraničí.

Například v roce 1990 hrál jednu z hlavních rolí - Kasima - v muzikálu sovětsko-slovensko-německé produkce Ali Baba a čtyřicet loupežníků. Film získal ocenění na mezinárodních festivalech Golden fleece 90 a Post Montreux 92. V roce 1994 hrál roli otce v kanadsko-českém filmu Bizetův sen (Bizet's Dream)

V 80. letech byl po čtyři roky vítězem soutěže Televizní rolnička o nejpopulárnější osobnost roku v oboru tanec. Titul zasloužilý umělec získal v roce 1976 a národní umělec v roce 1989. V roce 1998 získal čestné členství a čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, v roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu G. Mahlera za baletní výkony. V roce 2002 obdržel titul Čestný člen Národního divadla, Cenu Thálie 2011 získal za celoživotní taneční mistrovství, v roce 2016 byl uveden do Síně slávy Národního divadla, v roce 2022 mu Nadace život umělce udělila cenu Senior Prix.

* * *

Poprvé jsme se potkali v říjnu roku 1981 v Mahenově divadle v Brně na Přehlídce vítězů soutěží Puškinův památník a Písně přátelství, kde vzácní hosté Vlastimil Harapes jako Spartakus a Marta Drottnerová jako Frygie strhujícím způsobem zatančili pas de deux z Chačaturjanova baletu Spartakus. Po představení jsme s oběma sólisty a manželem paní Drottnerové, tanečníkem a choreografem Jiřím Blažkem, besedovali nad skleničkou o ruském baletu.

Pan Blažek byl žákem slavné primabaleríny Jelizavety Nikolské, paní Drottnerová vzpomínala na půlroční pobyt v Moskvě a studia u prof. J. P. Gerdtové. Paní Marta byla první českou baletkou, jež vystupovala na scéně Velkého divadla v Moskvě v roli Marie v Bachčisarajské fontáně. Pan Harapes byl zase na stáži v Leningradu u Alexandra Ivanoviče Puškina, který mimo jiné vychoval taneční hvězdy Rudolfa Nurejeva či Michaila Baryšnikova a byl vůbec prvním zahraničním tanečníkem, který na scéně Kirovova divadla (Mariinské divadlo) tančil Prince v Labutím jezeře.

Od té doby jsme se potkávali na mnoha divadelních premiérách a vernisážích. Milý společník s velikým smyslem pro humor a dobrým hudebním sluchem. Rád si při kytaře zazpíval a byl hostem našich Ruských hudebních salonů. Setkávali jsme se po jeho představeních v Semaforu i ve Vinohradském divadle na přehlídkách Pražské taneční konzervatoře (PTK), jejímž byl patronem.

Při jednom setkání mne požádal, zda by bylo možné domluvit kontakty mezi naší a petrohradskou konzervatoří. Oslovil jsem kulturního atašé, pana Nikolaje Brjakina, který k projednání navrhl společnou schůzku. Bylo složité se shodnout na termínu a nakonec pro všechny bylo schůdné datum 27. února 2020. Pro mne to bylo složitější, protože v té době probíhala v Ruském středisku VII. rusistická dílna - Maslenica.

Před velvyslanectvím to bouřilo. Tehdejší pražský primátor jménem Hřib přejmenovával náměstí Pod kaštany na náměstí Borise Němcova a následně promenádu ve Stromovce u Místodržitelského letohrádku na promenádu Anny Politkovské. Samozřejmě za přítomnosti televizních kamer, které by si jistě rády užily setkání se známou tváří, která jde jednat na ruskou ambasádu. Nešli jsme tedy hlavním vchodem. Pan atašé byl velmi milý, ukázalo se že je znalcem baletu, stálým návštěvníkem našich premiér a s Vlastimilem si velmi dobře rozuměli. Slíbil, že možnosti spolupráce projedná a my se vrátili do Ruského střediska právě na konec rusistické dílny.

Pan Harapes besedoval, fotil se a bavil společnost. Ale vše má svůj konec. Moje manželka navrhla, abychom s menší společností pokračovali v příjemné zábavě u nás doma. Jeli jsme kolem roztockého zámku a Vlastimil říká: "Tady jsem se ženil. A dokonce dvakrát - s Elenou Strupkovou a Hanou Zagorovou."

U nás jsme v zábavě pokračovali, hrálo se na klavír a kytaru. Když přišel na stůl jahodový sorbet, povídá Vlastimil: „A to znáte, jak šla Maruška k dvanácti měsíčkům pro jahody? Leden jí slíbil, že je dostane, když se s měsíci devětkrát pomiluje. A proč jen devětkrát?, ptá se Maruška. No proto, že červen, červenec a srpen jsou teplé měsíce.“

* * *

V pondělí 27. května 2024 jsme se v Národním divadle s Vlastimilem Harapesem loučili.

Na jevišti hovořil ředitel Národního divadla Jan Burian, na svého spolužáka vzpomínal ředitel Taneční konzervatoře Jaroslav Slavický a za českou Hereckou asociaci vystoupil její prezident Ondřej Kepka. Jako poslední hovořil Jiří Suchý: