RUŠTINA V ČESKÝCH ŠKOLÁCH VČERA, DNES A ZÍTRA

POČÁTKY ZÁJMU O RUŠTINU V NAŠICH ZEMÍCH

Za období prvního většího zájmu o ruštinu v českém prostředí lze pokládat dobu národního obrození, tedy období formování moderního českého národa s kořeny v poslední třetině 18. století, trvající do druhé poloviny 19. století a politicky završené roku 1918 vznikem Československa. V českých zemích se tehdy o Rusko a ruštinu zajímali především obrozenci a buditelé jako např. František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík, František Palacký, Josef Dobrovský, Josef Jungmann či Ján Kollár, zpočátku také Karel Havlíček Borovský, který v letech 1843-1844 pracoval jako vychovatel v Moskvě v rodině vysokoškolského profesora. V té době vzniká slavistika jako nauka o slovanských národech, slovanských jazycích a slovanské vzájemnosti. Systematické základy slavistiky či slovanských studií vytvořil svými spisy Josef Dobrovský, jehož díla měla zvláště v 19. století značný vliv ve všech slovanských zemích. Jeho nejvýznamnějším dílem v tomto mezinárodním kontextu je gramatický spis o staroslověnštině – Základy jazyka staroslověnského (1822). V ruském prostředí byla Dobrovského díla po dlouhou dobu součástí osnov na katedrách slavistiky. Rozvoj slavistických studií v mnoha zemích podnítilo ovšem také dílo slovenského, česky píšícího spisovatele, slavisty, literárního historika, etnografa a jazykovědce Pavla Josefa Šafaříka. Ján Kollár vydává v r. 1824 své životní dílo – rozsáhlou lyricko-epickou básnickou skladbu Slávy dcera (Slávou je míněna bohyně ztělesňující slovanství). František Ladislav Čelakovský v r. 1829 vydává Ohlas písní ruských – epickou básnickou sbírku čerpající z ruských bylin. Všichni tito vzdělanci ovládali celou řadu jazyků a mezi nimi velmi často i ruštinu (např. Josef Dobrovský ovládal kolem 30 jazyků, Fr. Palacký 11 jazyků, Pavel Josef Šafařík 9 jazyků apod.). (Mimochodem – ruštinu ovládal také Tomáš G. Masaryk i jeho nástupce v prezidentském úřadu Edvard Beneš.)

Koncem 18. století a ve století 19. tedy ruština (dále v textu jen R nebo RJ) v českých zemích (a na Slovensku) nebyla jazykem neznámým, ovšem ovládali ji především vědci (slavisté) a řada národních buditelů. Jediným místem, kde probíhala její veřejná výuka, byla Univerzita Karlova. Rozvoj výuky RJ nastal především v 1. pol. 20. století po vzniku našeho samostatného státu, Československé republiky. Situace se tím radikálně změnila. Jednak padly překážky, které Rakousko-Uhersko v českých zemích a na Slovensku kladlo sbližování s Ruskem, jednak v Praze na poč. 20. let vznikla velká komunita ruských studentů a profesorů, kteří za vydatné podpory státu v tzv. Masarykově Ruské pomocné akci vytvořili v Praze i v některých městech středních Čech fungující ruské a částečně i ukrajinské vysoké a střední školství.

RUŠTINA PO ROCE 1918

Po r. 1918 bylo započato s vysokoškolskou přípravou odborníků na výuku RJ. Za dob 1. republiky se ruštinou zabývala 3 pracoviště: katedra rusistiky na UK v Praze (z významných osobností, které tam koncem 20. a počátkem 30. let působily, uveďme taková jména, jako Jiří Horák, Vladimír Francev, Jevgenij Ljackij, Alfréd Bém a další), dále katedra rusistiky na univerzitě v Brně (2 vysokoškolští pedagogové) a v Bratislavě (pouze 1 přednášející – Vladimir Pogorelov). Většina tehdejších středoškolských učitelů R byla absolventy UK.

Výuku slovanských jazyků doporučovalo Ministerstvo školství a národní osvěty již brzy po 1. svět. válce, na zač. 20. let. Nejčastěji se na SŠ vyučovala polština, srbochorvatština a také R. Ruština byla rovněž vyučovacím jazykem na ruských SŠ v Čechách, na Slovensku i Podkarpatské Rusi. Výuka R na Slovensku v tomto období probíhala na různých typech SŠ, jako byly učitelské ústavy, obchodní akademie či různé typy gymnázií. Na školách v Čechách a na Moravě se ovšem situace s výukou R podstatně lišila. Na SŠ se výuka R realizovala zejména na obchodních akademiích, v nichž se předpokládala výuka dvou cizích jazyků. V řadě případů se vedle převládající angličtiny nebo francouzštiny druhým jazykem stávala právě R. Nabídka záležela na vedení škol, ale také na tom, zda se podařilo zajistit dostatečně kvalifikované pedagogy. Přesné údaje o počtech studentů, kteří studovali jednotlivé cizí jazyky v tomto období, neexistují.

V obecné škole se za 1. republiky cizí jazyk nevyučoval. Ve třech třídách měšťanské školy se vyučovala jako v podstatě povinný jazyk němčina, s R se studenti setkávali nejdříve na SŠ, přičemž zejména na gymnáziích a na obchodních akademiích, kde byly povinné dva cizí jazyky (na učitelských ústavech a v průmyslových školách se učil jen jeden cizí jazyk). Nejpropracovanější systém výuky měla R na OA v celé Československé republice. Mezi nejznámější autory učebnic R patřili František Věcovský, Václav Najbrt a Leontij Vasiljevič Kopeckij. Některé z jejich učebnic se používaly i na Slovensku.

RUŠTINA PO ROCE 1945

Konec 2. světové války, osvobození převážné většiny území Československa Rudou armádou i pozdější odklon od prozápadní orientace se logicky promítly do postavení R u nás. Němčina se od r. 1945 přestala na ZŠ a SŠ vyučovat a její původní postavení zaujala R. Tlak na výuku R byl obrovský a při takové poptávce bylo samozřejmě obtížné zajistit dostatečné množství kvalifikovaných ruštinářů. Během léta 1945 byly po celé republice organizovány kurzy R pro pedagogy, aby se mohli po prázdninách hned zapojit do výuky. Do organizace a realizace těchto kurzů se aktivně zapojili právě předváleční učitelé R, nadšení bylo veliké, mnozí lektoři přednášeli bezplatně. Další formou masové výuky R se staly rozhlasové kurzy R. Hned na podzim 1945 byly vydány první učební osnovy jak pro české, tak pro slovenské školy. Problémem ovšem bylo vybavení škol učebnicemi, slovníky, cvičebnicemi, psací stroje s azbukou byly vzácností. Často se proto se žáky na hodinách zpívalo, preferovala se četba textů, výuka literatury, gramatika byla opomíjena, uplatňovala se především přímá metoda.

Po událostech v únoru 1948 se situace s výukou R opět změnila, byla zavedena povinná výuka R na všech stupních škol, byly vydány nové osnovy výuky R, v nichž už při osvojování slovní zásoby a gramatiky byla rozlišována aktivní a receptivní forma a důraz byl kladen na osvojení nových sociálně-kulturních a ekonomických změn v sovětské společnosti. To v některých učebnicích vedlo až k neúměrné redukci výcviku v praktickém jazyce. V r. 1948 byla vydána vůbec první metodika výuky R u nás – Metodika vyučování ruskému jazyku na československých školách, autorem byl A. V. Kamněv. Metodika měla řadu nedostatků, ale měla značný význam pro sjednocení výuky na různých typech škol. Ve školním roce 1949/50 se výuka R posunula do prvních 2 ročníků všech typů vysokých škol. Začaly se vydávat odborné překladové slovníky a učební texty, byly zakládány katedry RJ pro výuku R u odborníků ve strojírenství, matematice aj. oborech.

Ke zvýšení úrovně učitelů R vznikl propracovaný systém rekvalifikací. Ty probíhaly na pedagogických fakultách a závěrečná několikatýdenní stáž se pak konala v SSSR. Kromě toho od poč. 70. let měli studenti rusistiky na českých a slovenských vysokých školách možnost absolvovat 1 semestr na sovětských vysokých školách, přičemž od počátku 80. let se účast na těchto semestrálních pobytech stala pro studenty povinnou. Určitá část našich studentů absolvovala v SSSR i celé své studium.

Na počátku 80. let 20. století přišla opět nová koncepce, začátek výuky R byl přesunut ze 4. do 5. třídy ZŠ a týdenní dotace se zvýšila na 4 vyučovací hodiny. Došlo také k zásadním změnám v přípravě vysokoškoláků – budoucích učitelů R. Od r. 1977/78 byla jejich příprava v rámci celé ČSSR sjednocena obsahově i časově na filozofických i pedagogických fakultách, což znamenalo dalekosáhlou přestavbu učebních programů a zařazení řady teoretických disciplín, zejména na pedagogických fakultách (např. předmět Vývoj RJ aj.). Absolvent získával kvalifikaci učitele pro základní i střední školu (učitelství pro 5.-12. ročník). Lze říci, že v polovině 80. let byla příprava učitelů RJ u nás na svém vrcholu jak z hlediska počtu studentů, tak z hlediska kvality výuky. Ročně končilo kolem 500 učitelů RJ v celé ČSSR a R měla v celém systému cizojazyčné výuky dominantní postavení (dané ovšem legislativou).

RUŠTINA PO ROCE 1989

Tento stav skončil v podstatě ze dne na den po sametové revoluci v listopadu 1989. Ruština ztratila charakter povinného cizího jazyka na základních i středních školách (a také na školách vysokých, kde studenti museli v 1. ročníku absolvovat jazykový kurz R – tzv. kurzy ruštiny pro neruštináře – a poté z RJ složit zkoušku), vzhledem k politickým a společenským náladám byly postoje lidí k ní negativní, přestávala se učit a žáci přecházeli na výuku jiných cizích jazyků – němčiny, angličtiny, francouzštiny, španělštiny.

Základní školy

Na ZŠ byl vůbec nejnižší počet žáků učících se ruštinu zaznamenán ve školním roce 1996/97, bylo to pouhých 800 žáků. Od začátku 21. století ale počty opět stoupaly a mezi roky 2000 a 2002 byl již patrný posun v postoji k R. Od roku 2003/04 do roku 2012/13, tedy během 10 let, ruština zaznamenala trvalý nárůst, a to z 0,10% žáků na 3,96%. Na začátku školního roku 2013/14 se ruštinu učilo už 7,34% žáků. Stabilizaci i dalšímu nárůstu výuky R na ZŠ napomohlo zavedení povinného druhého cizího jazyka právě ve školním roce 2013/14.

Prvním cizím jazykem, který se na ZŠ vyučuje, je samozřejmě angličtina. Účinky jazykové politiky MŠMT jsou dobře patrné v tom, že na začátku školního roku 2003/04 se angličtinu učilo 70,84% žáků ZŠ a v r. 2022/23 už 99,6%. Počty žáků, kteří se jako první cizí jazyk učí jiný jazyk, než angličtinu, jsou tedy zcela mizivé. Němčina, ruština, francouzština a španělština se vyučují jako druhý cizí jazyk a tím si na ZŠ přímo konkurují.

Vývoj počtu žáků učících se cizí jazyk na ZŠ za posledních 10 let (2013/14 – 2022/23) (v%)

Ve šk. roce 2022/23 se angličtina vyučovala na 4318 základních školách, němčina na 2380, ruština na 992, španělština na 306, francouzština na 269.

Zajímavé je rozdělení zájmu o ruštinu na ZŠ podle krajů. V roce 2023 se v ČR rusky učilo 60642 žáků, z toho 55 jako 1. cizí jazyk. Z tohoto celkového počtu nejvíce žáků s ruštinou měl (a zřejmě i letos stále má) Moravskoslezský kraj (12065; 2), úspěšná je ruština také v kraji Středočeském (10668; 26), Jihomoravském (5763; 1) Olomouckém (5234; 0) nebo Pardubickém (5157; 1). Jako nepovinnému předmětu se v r. 2023 ruštině učilo v ČR 132 dětí, z toho nejvíce v hlavním městě Praze (105).

Střední školy

Pod pojmem střední školy zde rozumíme 3 typy gymnázií (osmiletá, šestiletá, čtyřletá) a střední odborné školy. Osmi- a šestiletá gymnázia vyučují podle Rámcových vzdělávacích programů pro základní vzdělávání, 2. cizí jazyk je tedy pro ně také povinný. Angličtina se vloni učila na 1338 středních školách, němčina na 1045, ruština na 497, francouzština na 335 a španělština na 305 středních školách. Celkem se na SŠ v ČR ruštinu učilo 27917 žáků, nejvíce v kraji Moravskoslezském (5577), Středočeském (3259), Olomouckém (3243) a Jihomoravském (3010).

Konzervatoře a vyšší odborné školy (VOŠ)

Na konzervatořích se v r. 2023 rusky učilo 17 žáků, všichni v Hlavním městě Praze a všichni podle zřizovatele spadají do privátního sektoru. Na VOŠ to bylo 442 žáků, z toho nejvíce v Hlavním městě Praze (102) a ve 3 krajích na Moravě (přes 70 žáků).

Počty žáků učících se RJ na ZŠ, SŠ, konzervatoři a VOŠ
za posledních 5 let (2018/19 – 2022/23)

Výhledy pro výuku R v ČR v nejbližší době jsou samozřejmě s otazníkem. Společensko-politické nálady nejsou ruštině nijak nakloněny, není dořešena otázka povinného druhého cizího jazyka na základních školách. Jeho zrušení by pro ruštinu příznivé nebylo. Ministr Bek se v médiích sice vyjádřil, že upřednostňuje zachování druhého cizího jazyka na základních školách, a to na úrovni A1, zdůraznil ovšem důležitost němčiny a francouzštiny s tím, že španělština by také mohla být zahrnuta do nabídky. Plánuje ale omezit výuku R na základních školách a nabízet ji pouze ve školách s rozšířenou výukou jazyků, a to jako třetí volbu. Toto všechno ale ještě není jisté.

Já osobně o ruštinu v ČR strach nemám. Zájem o ni se i nadále nejspíše bude lišit podle krajů, jak ukazují i čísla z posledních let, ale po určitém útlumu, který se dá očekávat ještě několik příštích roků, zájem o ruštinu určitě opět poroste. Důležité je nic nevzdávat a podle svých možností se na podpoře ruštiny podílet.

Literatura a zdroje:

Korostenski, J.: K postavení ruštiny v českých zemích a na Slovensku do roku 1989. Opera Slavica, 2016, ročník 26, číslo 2, s. 39-48.

Lemonnier, M.: Výuka cizích jazyků na základních a středních školách v letech 2005 až 2023 v České republice. Cizí jazyky, 2023, ročník 66, číslo 5, s. 13-26.