OSKAR NEDBAL A RUSKO

V Rusku několikrát velmi úspěšně hostoval jako člen Českého kvarteta, jako dirigent vystoupil v nejlepších sálech a svou nejznámější operetu Polská krev napsal na motivy Puškinovy povídky Slečna selka. Vynikající hudebník, dirigent a skladatel Oskar Nedbal se narodil 26. března 1874 v Táboře.

Oskar Nedbal se narodil do dobré a zajímavé rodiny – dědeček Václav byl správcem schwarzenbergského panství a teta Marie, otcova sestra, byla dvorní dámou císařovny Marie Anny, manželky Ferdinanda I. Bratři František a Ignác bojovali na opačných stranách fronty v roce 1849 v bitvě u Komárna. Zatímco František tam padl, Ignác Nedbal (1825 – 1891) byl pobočníkem uherského generála Jiřího Klapky a spolu s ním, po podepsaném příměří, emigroval do Anglie a posléze do Itálie. Tam bojoval po boku Garibaldiho, obdržel generálskou hodnost a stal se vojenským guvernérem města Mirandola.

Oskarův otec JUDr. Karel Nedbal (1836-1899) byl advokátem a zakladatelem Hudebního spolku v Táboře. Sestra Marie Nedbalová (1867-1923), pěvkyně a klavíristka, byla absolventkou hudebního učiliště v Petrohradě, kde také umělecky působila.

Hosty Nedbalovy rodiny v Táboře bývali přední čeští umělci – mezi nimi Zdeněk Fibich, František Ondříček a také Antonín Dvořák, do jehož třídy hudební kompozice na pražské konzervatoři Oskar Nedbal nastoupil. Čerství absolventi konzervatoře začali v roce 1892 vystupovat pod názvem České kvarteto. Již první vystoupení ve Vídni mělo veliký úspěch, který souboru otevřel cestu do celé Evropy a Oskar Nedbal v něm působil 14 let jako výborný violista a vůdčí osobnost.

České kvarteto (1893) - Karel Hoffmann,
Oskar Nedbal, Otto Berger a Josef Suk

Do Ruska odjelo kvarteto poprvé v roce 1894. Jejich petrohradské koncerty navštívila řada osobností, mezi jinými spisovatel Afanasjev a hudební skladatelé Čajkovskij, Glazunov, Borodin a Tanějev, který o rok později vzal na jejich vystoupení v Moskvě svého nastávajícího tchána Lva Nikolajeviče Tolstého. Spisovatel byl nadšen a pozval České kvarteto na návštěvu.

Po hudební produkci následovala hostina, která překonala všechno, co dosud naši hudebníci zažili. V rozlehlém sále byly prostřeny dva veliké stoly - na jednom z nich byly nahromaděny nejlepší lahůdky a nejskvělejší vína. Seděla u nich ve svátečních oděvech společnost Tolstého manželky Sofie Andrejevny. U druhého se skromnými jídly byli přátelé Tolstého v jednoduchém oblečení mužiků.

Nedbal se rozhodl pro stůl „mužiků“, kde mu Tanějev vyhradil místo vedle Lva Nikolajeviče. Skvěle se bavili, hovořili německy, a autor Kreutzerovy sonáty se přiznal, že Beethoven není jeho hudebním ideálem, tím je pouze Mozart. O produkci Českého kvarteta hovořil tak nadšeně, že se až sám zarazil: "Jak obyčejně odpovídáte na fráze, jichž se vám dostává po vašich výkonech?" A Josef Suk jej rozesmál: "Také frázemi!"

Sofie Andrejevna nějak vycítila, že by si Suk s Wihanem rádi zakouřili. Odvedla je do vedlejšího pokoje, z krbového komínu vysunula kachlík a tajuplně řekla: "Tady můžete kouřit a foukejte to do komína. Čajkovskij, když je u nás, to dělá také tak."

* * *

Česká filharmonie koncertovala v roce 1904 v Pavlovsku

Oskar Nedbal byl jedinečným doprovazečem a mezinárodně uznávaným dirigentem, který dirigoval v řadě evropských metropolí a také v nejlepších sálech Ruska.

Program posledního vystoupení Oskara Nedbala v Sovětském svazu v roce 1929

Nedbal lehce komponoval, hýřil melodickými nápady, balet a později i opereta mu působily radost. V letech 1902-1914 napsal pět pohádkových baletů: Pohádka o Honzovi (1902), Z pohádky do pohádky (1908), Princezna Hyacinta (1911), Čertova babička (1912), Andersen (1914). Zejména balet Z pohádky do pohádky dodnes dokáže posluchačsky i divácky zaujmout.

Plakát Princezny Hyacinty a obálku notového alba vytvořil Alfons Mucha

Na premiéru baletu Z pohádky do pohádky v Budapešti v březnu 1909 vzpomíná libretista Ladislav Novák:

Zkoušelo se do večera a byli jsme spokojeni. Sotva jsme však vyšli z divadla, poznali jsme, že budeme bojovat s největším nepřítelem všech úspěchů – s předsudkem, protože některé noviny se zle ohrazovaly proti tomu, aby na jevišti Královské opery maďarské byla uvedena hra dvou Čechů. „Ještěže mám dokumenty v kapse", řekl Nedbal.

"Jaké dokumenty?", ptal jsem se.
"Zítra uvidíš."

Když jsme o den později k večeru opouštěli divadlo, upoutal nás křik kamelotů, kteří vyvolávali: „Košut-Nedbal, Košut-Nedbal!"

"Už je to tu", prohodil Nedbal spokojeně a koupil maďarské noviny, jimž jsme nerozuměli.

Zapadli jsme do kavárny, kde nás očekával známý krajan. Mával večerníkem a přeložil nám článek, který oznamnoval, že zítra bude na scéně Královské opery uvedeno dílo synovce slavného generála Ignáce Nedbala. Generál Nedbal v roce 1848 válčil pod Košutem a sám generál Klapka jej doporučil Garibaldimu slovy: „ ... není to jen statečný voják, je to hrdina“. Článek provázela faksimile Košutova dopisu (dokument o němž se včera Nedbal zmínil). Dopis končil poznámkou: "Jest povinností Maďarů, aby osvědčili vděčnost synovci slavného válečníka, který bojoval za svobodu národů."

Teď měl Nedbal veřejné mínění na své straně a už se ničeho nebál.

* * *

Od roku 1906 působil Oskar Nedbal ve Vídni, kde řídil Tonkünstler orchestr a měl zde slavné premiéry svých operet – Polská krev měla premiéru 25. října 1913. Námět - Puškinovu povídku Slečna selka, doporučila manželka Marie Nedbalová a operetní libreto napsal Leo Stein. Česká premiéra proběhla v prosinci 1913 v Plzni, a během jednoho roku Polskou krev uvedlo více než sto divadel v Německu a Rakousku.

Spisovatel Jan Miroslav Květ vzpomíná:

Přes oblibu, kterou měl ve Vídni, spustila v roce 1918 vídeňská žurnalistika velký rámus, když se rozneslo, že byl pozván k pohostinskému dirigování v Lidové opeře. Nedbal předstupoval před orchestr při zkoušce s malou duší, neboť nevěděl, jak bude přijat.

Hudebníci se chovali korektně, zkouška šla skvěle a po jejím ukončení řekl Nedbal orchestru: „Budou-li zítra do orchestru lítat shnilá vejce, vezměte pánové na vědomí, že jsou určena samozřejmě mně, nikoli Vám“.

Tímto kavalírským gestem získal srdce hudebníků nadobro a také premiéra přes všechen hluk v novinách, byla skvělá, neboť jak víme, útok v novinách bývá někdy nejlepší reklamou.

* * *

V červnu 1919 se Nedbalovi odstěhovali z Vídně do Chlumu u Třeboně. V Praze čekala Oskara Nedbala závist, pomluvy a nepochopení. V Chlumu složil operu Sedlák Jakub, premiéru měla na podzim 1922 v Brně. Hostuje v zahraničí, dostává pozvání k angažmá a dokonce, jako první československý umělec, má nabídku, aby trvale působil v Sovětském svazu jako dirigent a pedagog. Odmítá z rodinných důvodů.

V roce 1923 přijal místo ředitele opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. Situace SND – finanční i personální však byla složitá, ale Nedbal přesto přistoupil na podmínky a výrazně pozvedl uměleckou úroveň opery i činohry. Pod Nedbalovým vedením dosáhl soubor opery SND mezinárodní úrovně a uskutečnil řadu uměleckých zájezdů.
Jako hosty operního domu přivedl Nedbal osobnosti jako byl Richard Strauss, Pietro Mascagni, Ema Destinová, Richard Tauber, Sándor Svéd či Fjodor Šaljapin, který, kromě vystoupení v Bratislavě hostoval v Praze v roce 1930 se souborem opery Slovenského národního divadla. Těch oslavných článků na vystoupení Šaljapina bylo tolik, že Karel Čapek místo recenze napsal popěvek.

Karel Čapek: Slyšte píseň hlásající

František Ondrůšek: Portrét Oskara Nedbala

Každým tónem své violy či klavíru, každým gestem geniálního dirigenta a každým taktem svých skladeb se Oskar Nedbal zapsal nesmazatelným písmem do dějin českého hudebního umění. Čestné místo má i v rozvoji česko – ruských styků. UNESCO zařadilo v r. 1974 Oskara Nedbala u příležitosti jeho stých narozenin do světových kulturních výročí, vedle největších českých hudebních géniů Dvořáka a Smetany.

Oskar Nedbal tragicky zemřel 24.12.1930 v Záhřebu. Jeho smutný valčík Valse Triste z baletu Pohádka o Honzovi se zařadil mezi nejznámější světové melodie.